O kozačkách, krátkých sukních a solidaritě

Bylo krátce po sedmé, když jsem dorazila na vlakovou stanici v jižním Londýně. Hodina na mě nezvykle brzká, a tak jsem si nebyla jistá, jestli mě neklame zrak, když se v mé blízkosti objevil ne jeden, ale hned dva podivuhodné zjevy: dvě ženy jistě už hodně přes padesát, se stříbrem prokvetlými vlasy a oblečené do rudých kozaček po kolena, proužkovaných legin a džínových sukní do půli stehen. Nesly se ranní ulicí, udivených pohledů si nevšímaly, ale když se potkaly u turniketů, spiklenecky se na sebe zašklebily.

Vlastně jim to docela slušelo. Byly štíhlé, uměly se pohybovat, a kdyby člověk nevyjel pohledem od sexy kozaček až k šedivým vlasům, myslel by si, že jsou to děvčata na cestě do školy, která je nenutí nosit školní uniformy.

Na nástupišti se podobných mladic objevilo několik, a než jsem dojela do centra, jejich koncentrace se ještě zvýšila. Všechny měly vysoké kozačky a krátké sukně, některé navíc v mimozemských barevných kombinacích, jaké uvidíte nejspíš na hip hopovém koncertu.

Seděly ve vagónu jakoby nic, četly si nebo se dívaly z okýnka. Netvořily skupinky, bylo jasné, že se navzájem ani neznají. Jen se každá z nich rozhodla dnes obléct zrovna takhle.

Konečně mi to došlo. Den předtím jsem v deníku Metro – to je ten, který se v Londýně rozdává zdarma stejně jako v Praze – četla článeček o nevhodné poznámce, kterou pronesl jednašedesátiletý rozhlasový komentátor Tony Kornheiser na adresu své kolegyně, sedmačtyřicetileté Hanny Storm. Pravil doslova „Hanna Storm se dnes oblékla příšerně. Má na sobě rudé boty jako barová tanečnice a sukni, jakou nosí žačky katolických škol... příliš krátkou pro ženu, které je přes čtyřicet nebo možná něco málo přes padesát.“ Na obrázku v novinách to paní Stormové docela sluší, rozhodně víc než panu Kornheiserovi, jehož rozteklou, špatně oholenou tvář by drzoun mohl popsat jako „dokonalej ksichtík pro rádio“.

Hannah se prý jeho komentáři zasmála, ale šéfům v rozhlase se vůbec nelíbilo, že vypouští podobná moudra do éteru, a přinutili ho, aby se omluvil.

Vzápětí si v Londýně – a určitě i v jiných městech – ženy ve středním věku vypůjčily ošacení od svých dcer či vnuček a s kamennou tváří se vydaly do ulic. Nepřinesly si standarty a neshromáždily se na náměstí, aby vykřikovaly hesla. Prostě šly tiše do práce a každá za sebe nenápadně dokazovala svou solidaritu s Hannou. Pokud je tedy možné dělat cokoli nenápadně, když máte na sobě leginy s modrými a elektricky zelenými proužky.

Nevím, jak vám, ale mně se tenhle druh protestu líbí.