Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Já zemřu. Ty žij!

Chcete umřít hned? Anebo dvacet let bezmocně ležet v posteli a nechat se opečovávat skvěle vyškoleným personálem, který se k vám chová s úctou? Byli byste víceméně při vědomí, nic by vás nebolelo – o to by se postaraly prášky – ale šance, že se situace změní k lepšímu, by se rovnala nule,“ ptám se lidí kolem sebe.

Takový malý soukromý průzkum. Po pár doplňujících otázkách jako „Kolik by mi bylo?“ (Tak osmdesát, devadesát i víc.) nebo „Mohla bych si číst?“ (No, nikdo by ti v tom nebránil, ale tebe by to už nejspíš nezajímalo...) všichni dotázaní, s jednou výjimkou, vykříkli: „Chci umřít HNED!“

Výjimka prohlásila: „Jé, já bych jim to nandala! Byla bych protivná až hrůza, počůrávala bych se do postele,“ (to jistě ne, děvče, nosila bys plenky) „... a konečně bych jim všem řekla, co si o nich myslím.“

Výjimkou byla sedmnáctiletá dcera mé kamarádky, která si prostě neuměla představit, že by se se mohla dožít osmdesáti let.

Chvíli jsem počkala, aby to nebylo nápadné, a pak zavedla řeč na pečovatelské domovy (možná že se jim oficiálně říká jinak, politicky korektněji), ve kterých osmdesátníci a devadesátníci bezmocně leží na lůžku, víceméně při vědomí, a stará se o ně placený personál. (Jestli to personál dělá s úctou, jestli je skvěle vyškolený a dobře placený, to v tomhle textu nehodlám rozebírat.)

Někteří staříci a stařenky v podobné situaci už řadu let hlasitě vyjadřují svou touhu umřít, přestože jim, kromě věku a únavy životem, v podstatě „nic není“. Někteří přestanou přijímat potravu – ale personál má za úkol jim dávat infuze a udržovat je při životě, zatímco oni se chabě brání, a pokud ještě dokážou mluvit, prosí, ať je už konečně nechají odejít.

Tady se reakce lišily. Lidé s buddhistickým cítěním a Afričani jsou přesvědčení, že je to nepřirozené, věznění lidské duše.

Neonacistů jsem se neptala, ale předpokládám, že i oni by se přikláněli k ukrácení utrpení starých a bezmocných, ač z jiných politicko-filosofických důvodů.

Ale většina bělochů, samostatně myslících humanistů –  stejných lidí, kteří před chvílí vehementně prohlašovali, že než od svých osmdesáti do sta let vegetovat v mém utopickém domově pro seniory, to se radši už v sedmdesáti ušukají k smrti – najednou obrátili o 180 stupňů a začali mě přesvědčovat, že se přece „odepsaní“ devadesátníci ještě můžou vzpamatovat (můžou, samozřejmě, ve vzácných případech se to stává) – a hlavně, že jim v tomhle věku hlava už tak dobře neslouží, takže když mluví o umírání, nesmíme jejich řeči brát vážně.

Nemohla jsem si pomoct – před mým duševním zrakem vyvstala scéna, ve které právě tihle lidé z posledních sil kopou a plivou kolem sebe, brání se útokům záchranářů, křičí, ať už je hergot nechají být.

Ale jsou moc staří, hlava už jim tak neslouží... nikdo je nebere vážně.

Tohle je hodně ožehavé téma, a tak chci zdůraznit, že se v žádném případě nepřikláním o odstřelování lidí nad sedmdesát ani nepropaguju názor, že „přestárlí“ občané nezasluhují lékařskou péči. Taky si nemyslím, že jakmile nějaká babička povzdechne „Mě už nebaví svět,“ měla by od obvodního lékaře obdržet ampulku s kyanidem.

Jen se mi zdá, že se díky vyspělé medicině většina moderních zemí dostala do situace, kdy dovede udržet při životě pětadevadesátníky, kteří by v méně blahobytné společnosti byli mrtví už dvacet let. Zdraví a mládí a chuť k životu jim ovšem vrátit nedokáže.  Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli je správné, aby na každého z nás, kdo nezahyne při neštěstí nebo ho nepotrefí nevyléčitelná choroba, čekalo několik let nebo i desítek let nepřirozeně zpomaleného umírání.

Já osobně, tak jako většina lidí, se radši v sedmdesáti ušukám.                                      

Autor: Iva Pekárková | středa 6.8.2008 9:36 | karma článku: 40,69 | přečteno: 10665x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,32 | Přečteno: 6109x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5184x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4758x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2024x | Diskuse | Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2851x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi

3. prosince 2024  14:21

S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...

Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie

4. prosince 2024  10:46

Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...

Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod

4. prosince 2024

Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...

Velký skok pro lidstvo až v roce 2027. NASA odložila návrat astronautů na Měsíc

v diskusi je 25 příspěvků

5. prosince 2024  21:45

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ve čtvrtek oznámil, že s návratem svých...

Kaňka na Trumpově úspěchu? Ve Sněmovně reprezentantů bude muset bojovat

5. prosince 2024  21:27

Po volbách ovládneme celý Kongres a Donaldu Trumpovi v cestě k absolutní nadvládě nad Amerikou už...

V ulicích Tbilisi před parlamentem znovu vzplály ohně. Policie přitvrdila represe

5. prosince 2024  20:49

Tisíce lidí v Tbilisi ve čtvrtek večer znovu vyšly do ulic na protest proti oznámení vládnoucí...

Jourová získala ocenění Women of Europe. Ženy umí řídit Evropu, reagovala

5. prosince 2024  20:07

Již po osmé se ve čtvrtek večer v Bruselu udílely ceny Women of Europe, které vyzdvihují mimořádné...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7515x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com