Já zemřu. Ty žij!

Chcete umřít hned? Anebo dvacet let bezmocně ležet v posteli a nechat se opečovávat skvěle vyškoleným personálem, který se k vám chová s úctou? Byli byste víceméně při vědomí, nic by vás nebolelo – o to by se postaraly prášky – ale šance, že se situace změní k lepšímu, by se rovnala nule,“ ptám se lidí kolem sebe.

Takový malý soukromý průzkum. Po pár doplňujících otázkách jako „Kolik by mi bylo?“ (Tak osmdesát, devadesát i víc.) nebo „Mohla bych si číst?“ (No, nikdo by ti v tom nebránil, ale tebe by to už nejspíš nezajímalo...) všichni dotázaní, s jednou výjimkou, vykříkli: „Chci umřít HNED!“

Výjimka prohlásila: „Jé, já bych jim to nandala! Byla bych protivná až hrůza, počůrávala bych se do postele,“ (to jistě ne, děvče, nosila bys plenky) „... a konečně bych jim všem řekla, co si o nich myslím.“

Výjimkou byla sedmnáctiletá dcera mé kamarádky, která si prostě neuměla představit, že by se se mohla dožít osmdesáti let.

Chvíli jsem počkala, aby to nebylo nápadné, a pak zavedla řeč na pečovatelské domovy (možná že se jim oficiálně říká jinak, politicky korektněji), ve kterých osmdesátníci a devadesátníci bezmocně leží na lůžku, víceméně při vědomí, a stará se o ně placený personál. (Jestli to personál dělá s úctou, jestli je skvěle vyškolený a dobře placený, to v tomhle textu nehodlám rozebírat.)

Někteří staříci a stařenky v podobné situaci už řadu let hlasitě vyjadřují svou touhu umřít, přestože jim, kromě věku a únavy životem, v podstatě „nic není“. Někteří přestanou přijímat potravu – ale personál má za úkol jim dávat infuze a udržovat je při životě, zatímco oni se chabě brání, a pokud ještě dokážou mluvit, prosí, ať je už konečně nechají odejít.

Tady se reakce lišily. Lidé s buddhistickým cítěním a Afričani jsou přesvědčení, že je to nepřirozené, věznění lidské duše.

Neonacistů jsem se neptala, ale předpokládám, že i oni by se přikláněli k ukrácení utrpení starých a bezmocných, ač z jiných politicko-filosofických důvodů.

Ale většina bělochů, samostatně myslících humanistů –  stejných lidí, kteří před chvílí vehementně prohlašovali, že než od svých osmdesáti do sta let vegetovat v mém utopickém domově pro seniory, to se radši už v sedmdesáti ušukají k smrti – najednou obrátili o 180 stupňů a začali mě přesvědčovat, že se přece „odepsaní“ devadesátníci ještě můžou vzpamatovat (můžou, samozřejmě, ve vzácných případech se to stává) – a hlavně, že jim v tomhle věku hlava už tak dobře neslouží, takže když mluví o umírání, nesmíme jejich řeči brát vážně.

Nemohla jsem si pomoct – před mým duševním zrakem vyvstala scéna, ve které právě tihle lidé z posledních sil kopou a plivou kolem sebe, brání se útokům záchranářů, křičí, ať už je hergot nechají být.

Ale jsou moc staří, hlava už jim tak neslouží... nikdo je nebere vážně.

Tohle je hodně ožehavé téma, a tak chci zdůraznit, že se v žádném případě nepřikláním o odstřelování lidí nad sedmdesát ani nepropaguju názor, že „přestárlí“ občané nezasluhují lékařskou péči. Taky si nemyslím, že jakmile nějaká babička povzdechne „Mě už nebaví svět,“ měla by od obvodního lékaře obdržet ampulku s kyanidem.

Jen se mi zdá, že se díky vyspělé medicině většina moderních zemí dostala do situace, kdy dovede udržet při životě pětadevadesátníky, kteří by v méně blahobytné společnosti byli mrtví už dvacet let. Zdraví a mládí a chuť k životu jim ovšem vrátit nedokáže.  Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli je správné, aby na každého z nás, kdo nezahyne při neštěstí nebo ho nepotrefí nevyléčitelná choroba, čekalo několik let nebo i desítek let nepřirozeně zpomaleného umírání.

Já osobně, tak jako většina lidí, se radši v sedmdesáti ušukám.