Hospic svatého Petra 2 (Chci umřít v neděli)

Tenhle překladatelský džob jevil všechny znaky omylu. Agentura mi emailem poslala informace, kam se mám dostavit (do Hospicu svatého Petra), jak se jmenuje „kontaktní osoba" (Dr. Fungongalli), jakým jazykem mluví klient (česky) a jak se klient jmenuje (Sieghilde Taylor). Jméno doktora Fungongalliho bylo dost podezřelé, ale víc mě vyděsilo jméno klientky: ta že má mluvit česky? Jednou už jsem díky omylu administrativní pracovnice v nemocnici tlumočila z ruštiny a jednou jsem s odřenýma ušima zvládla místo slovenštiny slovinštinu. Ale podobným situacím je nejlepší se vyhnout: ať se snažíte sebevíc, odvedete mizernou práci a cítíte se jako pitomci.

Radši jsem na agenturu zavolala, ale ujistili mě, že klientka je doopravdy Češka.

Nebyla to Češka. Byla to sudetská Němka. Z vesnice, která už neexistuje, kdesi poblíž Králíků, musela odejít ve dvaadvaceti při vyklízení Sudet. Dorazila do Německa, ale tam se jí nelíbilo, a tak skoro šedesát let strávila v Anglii. Vzala si Angličana, ten jí před pár lety umřel, teď je na světě docela sama. Vlastně ne tak docela - v Čechách má mladší sestru. Rosa (nebo spíš Růžena) se v šestačtyřicátém roce narychlo provdala a díky tomu směla zůstat v Čechách. Tenkrát jí bylo sedmnáct, dnes je jí osmdesát.

Doktor Fungongalli (vypadá jako typický Brit, čert ví, jak k tomu jménu přišel) mi vysvětlil, že Hilda, jak jí tu říkají, ještě před čtrnácti dny mluvila anglicky - a to spíš s německým než českým přízvukem. Ale teď, když se jí rakovina rozlezla po těle a ona musí dostávat kyslík a brát prášky proti bolestem, mluví - s námahou - jedině česky. Anglické nebo německé slovíčko z ní už čtrnáct dní nedostali, a tak tu Hildě nikdo nerozumí. Jen uklízečka mluví polsky, ale ta zas neumí pořádně anglicky... Říkala, že snad za Hildou má přijet sestra z Čech, nic víc se nedozvěděli. A tak pozvali tlumočnici - mě. Mám za úkol zjistit, jak se věci mají, a pohovořit s Rosou po telefonu. Někdo jí musí oznámit, jak to s její sestrou vypadá, a Hilda sama už to nedokáže.

Hilda ležela ve svém pokoji na posteli přistrčené až k oknu, odkud měla vyhlídku na půl Londýna. Dýchala s námahou - měla na plicích metastázy--, ale když promluvila (skutečně česky), bylo zřejmé, že má v hlavě všechno v pořádku. Jen jí choroba nějak vymazala posledních asi tak šedesát let. Věděla, že je v Londýně, ale nepamatovala si, co tu prožila. Vzpomínala na sestru Růženku - pořád říkala, že je to mladá holka a je hloupá, nenechá si od Hildy poradit--, ale na manžela úplně zapomněla. Mluvila česky přesně tak, jak se mluví pod Orlickými horami, víc než šedesát let v cizině nezanechalo na jejím přizvuku ani stopu.

Byla moc ráda, že mě vidí - po letech. Usoudila, že jsem její oblíbená teta. Myslela, že jsem dávno po smrti - a vida, já se zničehonic objevím ve dveřích.

Dvě pečovatelky pomohly posadit Hildu na vozíček, třetí jí nesla bombu s kyslíkem. V malé místnůstce jsme vytočili Růženčino číslo a já jsem jí všechno vysvětlila.

„Bože, jak já bych mohla přijet?" lekla se Růženka. „Zrovna mi bylo osmdesát, nohy mi neslouží... Já nikdy nikde nebyla. Bože, to bych si netroufla, vždyť se ztratím!"

Tři pečovatelky a doktor Fungongalli sledovali náš hovor a pokoušeli se chytat slovíčka.

Hilda chvilku mluvila se sestrou, pak řekla, že je to káča hloupá, a já jsem se s Růženkou rozloučila. Vypadalo to, že Hilda umře sama.

Ne, to ne, sama neumře, tenhle hospic je zařízený na to, aby tu nikdo neumíral sám. Mají tu školené pracovnice - bez výjimky ženy - které jsou kdykoli připravené držet v posledních hodinách života za ruku každého, kdo o to stojí. Ale i tak...

Druhý den mi to nedalo. Do hospicu je to od nás jen kousek, a tak jsem skočila na autobus a zajela Hildu navštívit.

A za pár dní jsem přijela znovu. A pak zas.

Neptejte se mě, proč. Nejsem nenapravitelný samaritán, který musí každý den nakrmit toulavou kočku, vrátit do hnízda vypadlé ptačí mládě (než ho ta toulavá kočka sežere) anebo aspoň navštívit babičku v hospicu, jinak by nemohl spát.

Ale něco mě na Hildě zaujalo. Byla to druhá sudetská Němka, kterou jsem v životě potkala. (Ta první v osmdesátých letech číšničila ve stejné hospodě jako já, a když zjistila, že jsem Češka, dělala mi ze života peklo.) Hilda zanedlouho pochopila, že nejsem její oblíbená teta. Když si na mě trochu zvykla, přestala mluvit s cesty. Pořád sice odmítala jakýkoli jiný jazyk než češtinu, ale rozpomněla se, kde je, že je jí pětaosmdesát, že na tomhle světě dlouho nepobude.

Minulý pátek mě chytila oběma rukama za předloktí a nadšeně mi vykládala, že to cítí: teď se to už jistě podaří. Chce totiž, pokud to půjde, umřít v neděli. Velebný pán, ještě tam doma, v kostele vykládal, že dobrý člověk, když umře v neděli, jde rovnýma nohama do nebe. „Víte, Evičko," říkala mi (pamatovala si moje jméno, ale jenom přibližně), „já už se na to skoro těším."

Minulá neděle jí nevyšla. I dnes ještě žije, před chvílí jsem volala do hospicu. Jenže už skoro nemůže mluvit, dusí se a dýchá přerývaně, s velkou námahou. Chystám se za ní zajít ještě jednou - a to už asi bude naposled.

Přeju Hildě, aby se jí to poslední, co ještě musí na tomhle světě udělat, povedlo tuhle neděli, co přijde. Pacienti hospicu neprocházejí invazivními vyšetřeními, stejně by jim to nepomohlo, a tak nikdo, ani doktor Fungongalli, přesně neví, kolik času ještě má. Vědí jen, že nejspíš jen pár dní.

A říkám si, že možná, až tam Hilda nebude, zajdu čas od času do Hospicu svatého Petra. Navštívit třeba nějakou jinou umírající babičku. Ne, vůbec nejsem morbidní a nepatřím k lidem, kterým dělá dobře pohled na zmar a smrt. A nechci se mermomocí dostat do deprese. Je to totiž právě naopak: Hospic svatého Petra, i když se to zdá absurdní, působí jako balzám na moji duši. Leží tam lidé, kteří už na tom nemůžou být hůř, lidé, které na tomhle světě už nic nečeká. Leží tam lidé bez naděje. Zbývá jim jediná cesta ven.

Kupodivu na tom není nic smutného. Starají se o ně „jen" placení zaměstnanci, ale dělají to profesionálně, s úctou a porozuměním. Pokud to jen trochu jde, snaží se nemocným splnit každé přání. Moc dobře vědí, jak jim je, a dělají všechno pro to, aby jim poslední měsíce a týdny života co nejvíc usnadnili. V hospicu je spousta nemocných, ale žádný z nich není jen číslo.

No, bude asi lepší ukončit tuhle ódu na hospic. Ale řeknu ještě jednu věc: od chvíle, co jsem viděla, jak to v Hospicu svatého Petra vypadá, se vůbec nebojím, že bych na nějakém podobném místě mohla jednou skončit taky. Ne že bych se na to těšila, to ne. Ale nebojím se. A to je fakt skvělé.

(Některé údaje jsou pozměněné, tak jako u včerejšího článku.)