Britští policisté zatkli kozu za dopravní přestupek

Ne, nezatkli. A já pevně věřím, že nezatknou, takže bulvární plátky, kterých je tady v Londýně jako nastláno, si budou muset vymýšlet jiné chytlavé titulky. Britští policisté si prostě nemůžou dovolit honit kozu po dvorku ve čtvrti South Norwood, nasadit jí klepeta na přední a možná i zadní kopýtka, něžně ji strčit do antonu a podle předpisů jí oznámit, že všechno, co nyní zamečí, může být použito proti ní.

Já teda aspoň doufám. A proto se v nejbližších pár dnech hodlám proměnit v kozu.

Nechala jsem se inspirovat článkem BBC, ve kterém stojí, že nigérijští policisté zatkli kozu podezřelou z ozbrojené loupeže. BBC celou záležitost tak trochu zpochybnila - policisté prý kozu nezatkli, jen ji převzali od místních vigilantes (dobrovolných strážců z řad obyvatelstva)  a navzdory výpovědím svědků nejsou přesvědčeni, že to byla právě ona, kdo se odporného činu dopustil. Koza na obrázku, vlastně spíš kůzlátko sotva odrostlé pubertě a s pučícími růžky, skutečně vypadá nevinně. A navíc se podomácku vyrobená zbraň, kterou se o přepadení pokusila, někam ztratila.

Zpravodajství BBC celý případ hodně zatemňuje, dokonce bych přísahala, že si z nigérijských policistů dělá legraci. Tak neprofesionální přístup bych od BBC vážně nečekala! Každému, kdo někdy strčil hlavu do Nigérie, je jasné, co se přesně stalo. Vychytralý ozbrojený lupič a ještě navíc čaroděj ihned po činu odběhl někam za roh nebo na kraj buše a tam se proměnil ve zvíře. Pro africké čaroděje je proměna ve zvíře jedním ze základních triků - a zatímco stát se levhartem či slonem vyžaduje značné magické úsilí, proměnu v kozu prý hravě zvládne každý vesnický balík.

Ráda bych věděla, jak to s nešťastnou (ale zaručeně ne nevinnou!) kozičkou dopadne. Nigérijské zákony jsou kruté a nejspíš bude odsouzena k hrdelnímu trestu, ještě zhoršenému posmrtnou proměnou v oblíbený místní pokrm zvaný „kozí pepřová polévka". Ale podobný osud by mohl potkat i kozu, která po celý život jednou jedinkrát neporušila zákony...

Ať je to jak chce, pro mě je zatčená koza inspirací. Před pár lety jsem v Nigérii ke svému překvapení zjistila, že jsem mocná čarodějnice. Svými čáry jsem totiž vyléčila jinou mocnou čarodějnici, na kterou ještě mocnější čarodějnice (i když ne tak mocná jako já!) seslala odpornou kožní chorobu. Nešťastné čarodějce dva nebo tři roky slézala kůže na celém trupu, odlupovala se v šupinkách a nikdo nevěděl, co si s tím počít. Teprve tajuplná „bělošská" mast s obsahem kortizolu, kterou jsem zakoupila v místní lékárně, ji vykurýrovala - do tří dnů. Už šest let prý mi  uzdravená čarodějka blahořečí a po příbuzných mého přítele, s kterými často mluvíme po telefonu, vzkazuje, že mi štědře zaplatí, když jí vyzradím svá další kouzla.

Při takovýhle magických schopnostech pro mě proměna v kozu bude hračkou. No... hračkou možná ne, už jsem to začala zkoušet a zatím se mi zdařilo jen to, že jsem se jednou ráno probudila a místo levé ruky jsem měla kopýtko. Ale zaručeně to zvládnu! Můj přítel tvrdí, že koza dávno jsem, jenom to není vidět na povrchu. Už našel kůl, ke kterému mě přiváže u nás na dvorku, abych nemohla okusovat poupata na růžovém keři, který tak miluje naše jamajská sousedka. A slíbil, že i když má kozí maso hrozně rád a kozy pro něj nepředstavují domácí mazlíčky, ale jídlo, v mém případě se ovládne a ten kus flákoty na guláš si koupí v řeznictví na hlavní ulici. Na dvorku zkrátka budu v bezpečí - jak před ním, tak před policisty.

Koukám, že jsem zapomněla říct, že po mně jdou policisté. Jdou, aspoň je o tom přesvědčen můj přítel. V dubnu loňského roku jsem se totiž dopustila dopravního přestupku. Bez rozmýšlení jsem vjela do křižovatky, a protože cestu přede mnou blokoval provoz, nezbylo mi než zastavit na takových těch žlutých pásech, kterými je asfalt na některých křižovatkách pomalovaný a které tak trochu připomínají babiččin mřížkovaný koláč.

Dostali mě na kameře, poslali mi obrázek mého auta na mřížkovaném koláči (dost rozmazaný, na to, kolik prý tyhle kamery stojí, ale značka byla bohužel dost snadno k rozeznání) a napsali mi, že pokuta za zastavení na mřížce je 120 liber, ale když zaplatím do čtrnácti dnů, sníží ji na 60.

Zaplatila jsem.

Teda... myslela jsem si, že jsem zaplatila. Navštívila jsem internetové stránky svých trapičů, vytáhla bankovní kartičku, několikrát hluboce vzdechla, poctivě vyťukala všechny kódy a cifry - a na obrazovce vyskočila bublina oznamující, že je zaplaceno a brzo o tom obdržím potvrzení emailem. Usoudila jsem, že tím to končí.

Jenže v tom okamžiku do hry vstoupil nějaký šotek anebo - to spíš - jeden z britských internetových černokněžníků toho nejběžnějšího druhu a způsobil, že o mé platbě neexistuje záznam. Ani na internetových stránkách „Transport for London", ani v mé bance. Pravda, email s potvrzením mi nikdy nepřišel a já jsem se měla přesvědčit, že platba skutečně došla. Neudělala jsem to a dalšího půl roku vesele žila dál, v podobě víceméně lidské.

Pak jsem na podlaze v předsíni našla další dopis a v něm účet - prý jsem pokutu nezaplatila ve vymezeném časovém intervalu, a tím pádem se zvyšuje na 180 liber. „Zaplatila!" vykřikla jsem zoufale. „Už dávno jsem zaplatila! A od té doby nenávidím mřížkované koláče!" Hned jsem na příslušný úřad napsala a ohradila se, že je zaplaceno. Do čtrnácti dnů přišel další účet - na 185 liber. Napsala jsem, že je to nefér, že mají binec v účetnictví - a obratem obdržela účet na 190 liber. V odpověď na dopis s vysvětlením, že jsem nevinná a co se vlastně stalo, mi spolu s účtem na 195 liber poslali i upozornění, že pokud do tří týdnů nezaplatím, budou nuceni přistoupit k akci.

Od té doby se s přítelem přeme, co to ta „akce" vlastně je. Já si myslím, že „akce" spočívá v tom, že dostanu další dopis s upozorněním, že musím zaplatit 200 liber, ale K. je hluboce přesvědčen, že takhle „akce" nevypadá. On sám si představuje akci jako policejní vozidlo, takový ten napůl autobus s mřížemi v oknech, jak zastavuje smykem u nás v ulici. Z něj vyskakuje takových deset či dvanáct bobbyů v nažehlených uniformách. Velitel se naposledy přesvědčí, že tohle je správné číslo domu, načež nacvičeným pohybem vykopne dveře. Pak zabaví všechno mé vlastnictví včetně všeho, co patří mému příteli (bydlíme v jednom pokoji, tak nebude snadné se v tom vyznat) a v želízkách mě odvedou.

Mluvila jsem o tom s Tommym z Caravan Cars a ten mi řekl, že nemá tušení. Britská dopravní policie prý může všechno - a nemusí nic. Prozradila jsem mu svůj plán s kozou a Tommy pravil, že to by možná pomohlo, ale na sto procent to neví. On osobně místo afrického černokněžnictví používá boxovací pytel s pískem, zavěšený na naší základně. Má podle jeho názoru zhruba stejné účinky, pokud jde o britskou dopravní policii, a člověk si sice otluče klouby na rukou, ale aspoň nemusí žrát trávu.

Na otázku, zda londýnská policie už někdy zatkla kozu za dopravní přestupek, odvětil, že o tom pochybuje.

Především proto, že v Londýně v posledních asi tak sto padesáti letech opravdu není mnoho koz.