Rozpitý inkoust I. část

špatná nálada. Zlé myšlenky a zároveň prázdno v hlavě. Kdo jsem a co tady dělám? Tady, tam kde teď jsem?

Sam seděl na baru v podniku U Clarie. Bar ve tvaru U s dvěma sloupi u čela a televizí na protější straně. Po pravé straně měl kávovar a nalevo pípu. Před sebou dvě nízké lednice s colou, džusy a minerálkami. Pomalu srkal doušky ze své lahvičky vody, tak jak byl zvyklý. Nikdy si neřekl o skleničku nebo brčko a když mu to přeci jen donesli, nechal to stranou. Před sebou mobilní telefon značky Nokia s připojenými sluchátky bílé barvy. V kapse pár ušmudlaných papírových kapesníků a batoh na vedlejší barovce. Blížilo se k půlnoci. V televizi běžel hokej. Kanada Švédsko tři nula. Ale to nevnímal. Nevnímal nic. Koukal do prázdna a přemýšlel.Čekal, až nastane ten správný čas.
Když večer vyrazil z domu, nerozloučil se. Vzal si laptop, knihu a blok s plnícím perem. Psal jím rád. Nikdy si nezvykl na ta levná "pera" a propisky. Plnící pero za sebou nechávalo něco, co mu imponovalo. Nebyl nijak daleko od domu a to ho znepokojovalo. Chtěl být dál. Jít a jít. Neohlížet se za sebe a nebrat v potaz to, co ostatní říkají. Jen jít.
"Když se nad tím zamyslím, Sam vždy rád chodil. Učastnil se různých pochodů a výletů. Kdyby jste se ho ale zeptali, kam se jde, pokrčil by rameny. Nikdy se o cíl nezajímal. Měl svůj vlastní. A tím byla cesta. Od nikud nikam. Jenom ta cesta. A toulavé boty na nohou, které ho vedli sedmimílovými kroky. Tedy, abych byl přesnější. Držet se Samem tempo jeho chůze bylo obtížné i pro mne. A to si myslím, že nechodím nijak pomalu. Sam dokázal nasadit takové tempo, že by za ním člověk musel klusat. A tak dlouho, jak Sam dokázal držet tempo, bych nedokázal vyklusávat ani ve své nejlepší formě, to vám tedy povím."
Zapálil si cigaretu a přemýšlel. Kam chce jít? Nevěděl. Francie? Ta ho táhla nejvíc. Rád by se znovu podíval do Paříže. Jednou už tam byl a cosi ho táhlo zpět. Paříž ho uhranula. Ale kam pak? Kam jít dál? Nevěděl. Pomýšlel na sebevraždu. Asi tak jako každý v určité době svého života. Sam přemýšlel dál. Co povinosti, které má na tomto světě? Přeci jen je tu vázaný. Ať už je to prací, kterou dělá, nebo přítelkyní, kterou miluje. A pak je tu také rodina a všichni známí. Nebyl nijak osamělý. Měl kamarády, které vídal a se kterými "žil." Ale v hloubi duše se cítil být sám. Nebo chtěl být. Ale jak jsem řekl, Sam nad tím vším přemýšlel dál. Ať už půjde kamkoli, chtěl mít vše srovnané.
Cestou přemýšlel, jak nejlépe to udělat. Poslat mail se všemi informacemi. Ne dopis na rozloučenou, ale předání poviností. Sepsta všechny portály, kde jsou udělané registrace (jistě, všechny ne, na to se jen tak vzpomenout nedá,) loginy a hesla. A pak pár těch univerzálních přezdívek a hesel, které někde mohou figurovat. Už cestou si uvědomil, že si zapoměl nabíječku na mobil. Ale o tu nešlo. Stejnak ho během pár dní odešle domů se vzkazem. JSEM V POŘÁDKU. Prosté a jednoduché. Nic víc. Vezme si jen laptop, knihu, blok a inkoustové pero.
Dnes večer odejít nemůže. Nikam by se stejnak nedostal. A navíc, teď před koncem roku by to mohlo být složité. Ale nechtěl čekat. Ne víc, než jak bude nutné.
***
"Na Nový rok byl ještě v pohodě. Byli jsme s pár kamarádama. Pilo se, kouřilo a tak. Však to znáte. Vzpomínám si, že jsme měli takovou sázku. Nebo spíš dohodu. Měsíc bez cigaret. (Uděláme něco pro sebe,) řekl tehdy Sam. Pamatuji si to moc dobře. Nevěřil jsem mu to, tak jako nikdy, když chtěl přestat kouřit. Jednou vydržel rok, ale to bylo dlouho před tím. Nebylo na něm nic vidět. Nic, čeho by se člověk mohl chytit. Podle čeho by se mohl třeba jen začít domnívat, co se chystá udělat. A navíc, nevěřím tomu, že to Sam udělal. Nikdy."

Cesta k Paříži proběhla bez sebemenších obtíží. Většinu cesty jel stopem. Kousek za německými hranicemi mu zastavila žlutá dodávka s nápisem Fresh Foods Good Food po straně. řidič se jmenoval Jacky, jak se v průběhu cesty dozvěděl. Měl namířeno do malého městečka před paříží. Název si ale nikdy nezapamatoval.