K udržení moci bylo zapotřebí již od římských císařů zajistit si přízeň lidu. Ten, koho si lid ve většině žádá, samozřejmě nemusí být ten nejlepší vládce, ale minimálně v té dané chvíli je ve své funkci většině kuprospěchu.
Civilizace se pohnula, již nestačí chléb a hry, nebo ano?
Tomáš Garrigue Masaryk je vnímán historiograficky i laicky velice kladně. Jakoby snad neměl žádnou chybu. A co teprve Karel IV. nebo Jan Hus? Však je všechny máme na bankovkách, není o nich sporu. Bylo to tak v jejich době? Jistě že ne, to dá rozum. Časem se totiž vytratí emoce a zbudou jen činy, známá věc. I ty však občas zpětně přehlížíme, omlouváme je dobovým prostředím i lidskostí účastníků.
Ve zkratce - málo kdo ví, že Karel IV. kromě založení univerzity a postavení slavného mostu podepsal též smlouvu, která ve svém důsledku odsoudila stovky Židů k trestu smrti. Nebudu zabíhat do detailů, ale dodnes například v Německu není brán tak pozitivně jako u nás. Však České země rozkvétaly jako nikdy předtím. Touto krátkou odbočkou jsem chtěl ukázat příklad národního hrdiny, který - jako jakýkoli jiný člověk - neudělal vše tak perfektně, jak jsme si ho vybájili. Laická veřejnost to zpravidla neví, historici však nezapomněli.
A teď už do současnosti. Troufám si tvrdit, že prezident Zeman, premiér Babiš, předseda SPD Okamura, moderátor Soukup, mluvčí Ovčáček i obě generace Klausů jsou lidé dneška, ne-li včerejška. Co tím mám na mysli? Možná už vám napověděl ten historický úvod. Myslím tím ve zkratce to, že všichni tito pánové nebudou mít na pozdější vývoj České republiky takový vliv, jaký oni sami sobě přikládají a nejen oni.
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se například za sto let bude pohlížet na nás v učebnicích dějepisu? Na nás jako na společnost, na významné osobnosti naší doby? Přenesme se kupříkladu do roku 2118, kdy si školák otevře učebnici dějepisu a na zkoušku se bude muset nadrtit to, čím my dnes žijeme. Co bude v jeho učebnici napsáno?
Prvotně je důležité si uvědomit, že určitě nebude běžný laik vědět to, co my. Předpokládám, že se v učebnici neobjeví pálení trenýrek jako důležitý milník naší doby. Velkou část naší historické epochy zaberou jistojistě celosvětové události - globální oteplování, přelidněnost planety, terorismus, hnutí veganů a vegetariánů, migrace atp. Kdo ví, jak to všechno dopadne, co se pro nás dnes může jevit jako důležité, může být za sto let pasé.
Pojďme však extrahovat jen českou politickou a mediální scénu. Miloš Zeman. Určitě se v jeho štítku objeví základní faktografická data - že byl v devadesátých letech premiérem a v roce 2013 se stal hlavou státu. Nezpochybnitelným faktem bude i to, že dostal sociální demokracii na vrchol, má dceru atp. Bude však důležité ho vědět ke zkoušce? Vykonal ve svém úřadu něco opravdu zásadního?
Prezident Zeman je dost chytrý na to, aby si uvědomil, že v té učebnici toho o něm asi nebude napsáno tolik, jako o Václavu Havlovi. A je úplně jedno, co si o dotyčných myslíte Vy a já. Faktem zůstává, že Havel stál na pomezí dvou režimů, dvou států a jeho názory pronikaly a pronikají do celého světa. Možná mu nahrála doba, možná by v této době neustál - na to se ovšem historie neptá. On tam v tu dobu byl, lid ho miloval a jeho myšlenky měly daleko větší přesah, než to, co si například Václav Klaus myslí o globálním oteplování nebo jaký má názor Babiš na ODS.
Miloš Zeman nesnáší obecné tlachání, mluví rád konkrétně, rázně a efektivně. To se mu v dnešní době hodí, vedle něj působil pan Drahoš poněkud nepoužitelně a bez chuti, otázkou zůstává, jestli to takhle uvidí i budoucí generace a my nejsme lapeni v klamu doby. Oni už totiž nebudou hodiny na těch internetech diskutovat o tématu migrace, přijetí eura a Brexit. Budou o tom vědět, bude se jim to líbit nebo nelíbit, ale nerozhádají se s celou rodinou, protože důsledky toho přímo nepocítí. Zkrátka stejně jako dnes nemůžeme (až na výjimky) pochopit to, jak se cítili lidé, když byla podepsána mnichovská dohoda. Víme, že byla pro nás špatná, ale my tu dobu nežili, týká se nás nepřímo. No a založení jezuitského řádu se nás už netýká vůbec, přesto víme, že to nebyl úplně povedený nástroj církve.
Proč vymýšlet udržitelnou důchodovou reformu, za kterou vám zatleskají tři voliči a poděkují celé další generace, když můžete při každém rozhovoru po milionté razantně odmítnout uprchlíky, za což vám nyní každý zatleská jako našemu premiérovi? Samozřejmě, že to pro názornost zjednodušuji, jako by to nemohlo jít ruku v ruce, přiznejme si však, že to takhle dneska chodí. Každá vláda má plné ruce práce s tím, aby udržela chod, že zapomíná, kam vlastně jde.
Na jedné straně je to dobová záležitost, na druhé straně to vlastně sami požadujeme. Chceme vše hned a nemáme trpělivost čekat padesát let na to, jestli to či ono bylo správné, a konečně to přinese ovoce. Proto se stále více objevují lidé, kteří nám nabízejí, že ty věci pro nás během našeho života tam nahoře zařídí. Zapomínáme však na to, že to budou naši potomci, kteří budou muset převzít zodpovědnost, které jsme se vzdali, abychom to měli jednoduché. Neinvestujeme čas, peníze a myšlenky, aby se z nich v budoucnu nasytili všichni, my je sníme, abychom se měli dobře teď.
Možná to z tohoto článku nejde explicitně poznat, možná to je jen můj naivní proud myšlenek, ale já nechci politiky, moderátory a mluvčí pro dnešek, ale ty, kteří nekoukají na svoje účty a mandáty, a jsou schopni občanům této země říct třeba to, že pokud běžíme 40 let pomaleji jak naši západní sousedé, tak tím, že po revoluci budeme běžet stejně nebo pomaleji je nedoženeme, právě protože mají ten náskok. My musíme na chvíli hodit sprint a stát se lepší než Němci, abychom s nimi dorovnali platy.
To je jen jeden z příkladů toho, co pod tíhou každodennosti přehlížíme. Přes ty všechny bulvární kauzy, mimořádné zasedání bezpečnostní rady státu a navyšování platů ústavních činitelů. A naši potomci to přirozeně uvidí, že jsme se radši hádali mezi sebou, než abychom aspoň v těch nejzásadnějších polích fungovali jako tým. No a kdo na těch hádkách, které způsobují další stagnaci našeho národa, profituje nejvíce? Odpověď znáte již od přečtení nadpisu.
