Strany barikády

Společností rezonuje jedno velké téma - migrační krize. Proto taky dostávám často otázky, co si o situaci myslím já. Tazatel pak většinou čeká, že mu řeknu jednoznačnou odpověď a nejlíp tu, kterou považuje za správnou on.

V první řadě bych rád řekl, že odmítám to dnešní černobílé dělení. Buď si s námi nebo proti nám. Svět má zpravidla mnoho vrstev a úhlů a nelze názor vtěsnat do pár písmen. Pro či proti. Lidé často něco jako třetí možnost v tomto nečekají. Když ji navíc ještě začnu rozvádět a podkládat ji argumenty, většinou převedou konverzaci na jiné téma.
V dnešní době reklamních tabulí a statusů je každé slovo drahé a my se naučili vše zjednodušovat, zkracovat a oklešťovat. A co je nad tři věty, to je zdlouhavé a nedostane to lajky.
Samozřejmě, že je jednodušší vybrat si jednu stranu a život tak nějak dostává obrys. Vše jde zhodnotit tou či onou doslova ideologií a to co se nehodí do krámu je třeba zpochybnit. Nevím, proč tohle lidé dělají, ale vidím to velmi často. 
Reálný život není boj mezi dobrem a zlem, jak říkali komunisté, kteří dodnes vehementně vše špatné z Ruska přehlížejí a vše dobré z Ameriky relativizují. Lžeme tím vlastně akorát sami sobě, aktivně přehlížíme protiargumenty, přestože často víme, že nejsou třeba až tak úplně k zahození.
A jsme u toho. Uprchlíky buď nenávidět nebo milovat, vyber si. Je to postavené na hlavu. Politické strany, hnutí a média si na tom všem sbírají kladné body a české občany záměrně tlačí do té či oné emoce.
Jak říkával Masaryk, demokracie je diskuze. Těžko však uvažoval diskuzi jako místo, kde si lidé zacpávají uši a jen řvou svůj názor. Když dojdou argumenty, přicházejí urážky. Vlastně si z toho nikdo nic neodnese, přesvědčit někoho v době, kdy mají všichni představu, že jejich názor je ryzí a univerzální pravda platící na vše, je skoro nemožné.
Osobně se domnívám, že zde měl uklidnit situaci prezident, který mohl zbrousit hrany obou táborů. Jenže to by na hradě nemohl sedět ten, kdo se tak rád poslouchá. Není to ale jen o něm, politické strany se vypočítaně ohýbají podle průzkumů veřejného mínění a kruh se tím uzavírá.
Milovat či nenávidět desítky až stovky tisíc lidí je samo o sobě nesmysl. Učili jsme se na základní škole o jednom a ten to dovedl do extrému, ani je neznal, ale věděl jaký jsou a nechal je hromadně likvidovat. Je to naprosto identický vzorec, akorát jinak dosazené hodnoty. 
Jádro je podle mne někde jinde, neustále se snažíme nalézt viníka svých problémů. Jednou za všechno může Havel, pak USA a teď EU a uprchlíci. Přitom přímý dopad těchto čtyř příkladů je naprosto minimální, ale hezky se tomu věří. Lidé si totiž již od pradávna hledali radši viníky svých osudů, než aby přiznali, že si jej zpackali sami.
To už pak chybí jen Blesk, pivo a uzenina.
Posledním dílem skládačky je pak ministr financí, kterému poplach kolem uprchlíků vyhovuje a nemůžu opomenout také na přátelské zdravice z Ruska a Číny, které nám sem přátelsky posílají stovky agentů. Děkujeme, přátelé.
Závěrem se tedy sluší dodat, že naším problémem nejsou uprchlíci, ale my sami. Koneckonců jak, že to bylo v té komedii Sněženky a machři? To, čeho se na nás dopustili jiní, s tím už se nějak vyrovnáme, horší to je s tím, čeho jsme se na sebe dopustili sami.