Kdo z nás již někdy nezaslechl větu, že jsou stejně všichni politici zloději a je úplně jedno, kdo co říká. Oni jsou tam nahoře všichni stejně nějak spiknutí, dělají akorát na sebe a my slušní a pracovití občané jsme jim ukradení.
Lidský mozek je úžasným produktem přírody. Analyzuje i zobecňuje dění kolem nás. Skládá je do fochů, aby složité mohlo být jednoduše stravitelné a interpretovatelné. Napadlo však někdy už někoho, že mozek sám je veličinou o sobě, která si může dělat názory na různé věci nehledě na nás? Že ten náš otrok, který jen dělá práci, jenž od něj chceme, vlastně je i pánem?
Vím, že to vypadá, že jsem se minul titulkem článku a zabíhám do přílišných obecností až skoro k hranicím filosofie, ale není tomu tak. Jak jsme řekli, mozek si pro zjednodušení třídí informace, je to vlastně takový skladník, kterému vždy něco přivezou a on to dá tam, kam to podle něj patří. Jen málo z nás ovšem může s čistým svědomím prohlásit, že vždy důsledně kontroluje, jestli se náhodou tyhle operace nedějí vlastně bez našeho vědomého já. Dokonce si troufám tvrdit, že je nikdo nemá úplně stoprocentně ve své moci.
Určitě jste již někdy zaslechli argument, že život není černobílý a má mnoho barev. Proto není každý Žid finanční ředitel a každý Rom na úřadu práce. To je naše vědomé vysvětlení toho, že všichni nejsou stejní, že je takřka vždy nesmysl soudit podle pár případů větší sortu lidí. Zná ovšem toto i mozek? Ví, že chceme řadit lidi primárně podle toho, že to jsou lidé? Že je každý jiný a každý má mít individuální foch? Neví.
Troufám si říct, i kdyby to měla být jen naivní domněnka, že lidský mozek primárně hledá ve věcech spojitost. Že věc A souvisí s věcí B, že vše je propojeno a všechno lze vyhodnotit podle stejného klíče. Pak sám automaticky dává do souvislosti i to, co bychom chtěli mít odděleno. Nemusíme to ani postřehnout, ale mozek si zapíše, že jsme u těchto pěti lidí v minulosti říkali, že s jejich názory nesouhlasíme. Poté si uvědomí, že všichni mají nějakou tu spojitost. V našem případě - jsou to politici. Výsledek analýzy je ten, že se všemi politiky nesouhlasíme.
Autoři takovéhoto názoru se po jeho přednesení cítí na výši, mnohdy ho používají jako prostředek k bagatelizaci politické diskuze třeba s přáteli. Jenže vlastně nepřednáší výsledek své práce a nějakou hlubokou myšlenku, ale produkt svého vlastního mozku, který za cílem zjednodušit pro sebe ten náročný svět kolem nás, udělal jen mechanickou práci. Skladníkovi se určitě snadno skladují potraviny, tamhle patří chleba a tamhle zase těstoviny. Jenže přece nemůže fungovat to, že budeme mít fochy na různé druhy lidí. Už jsme řekli, že lidé jsou různí, není blondýna jako blondýna, není muslim jako muslim, není politik jako politik a tak dále.
Proto nastupuje naše vědomé já, které tomu mozku jasně řekne, že tohle už skládat nemusí. Často nad tím však člověk nedohlíží a mozek bez vědomí, že by dělal něco špatného začne dělit svět na dobro a zlo, na politiky zloděje, zmanipulovaná média, prolhané předvolební průzkumy a tak podobně. Někoho ani nezajímá, kde ta pravda je, prostě mám tenhle názor a vidím to, že ti politici akorát slibují, tak je to tak. Ve tváři pak tito lidé mají i ten spokojený výraz, že tím vlastně šetří spoustu času, mají, jak se říká lidově, vymalováno. Mají teď čas řešit daleko důležitější věci. Nevím tedy jaké, ale určitě se jedná o něco mnohem podstatnějšího, třeba jestli máslo podražilo, nebo jestli není čas změnit si profilovou fotku na Facebooku.
Suma sumárum - žijeme ve státě, kde značná část obyvatelstva razí teorii o spiklenecké skupině obyvatel, kteří si říkají politici, jenž jim v tom sami aktivně pomáhají tím, jak se podle té role často poslušně chovají. Žijeme ve státe, kde vítězí v politice lidé, kteří křičí, že nejsou politici. Kde nezáleží na tom, jestli jste dobrý, nebo špatný, ale jak vás prodají PR agentury. Kde se dobré skutky nedělají vůbec, nebo před velkým publikem. A kde není na žebříčku nejvýš poctivost, ale vychytralost.
Ne, nedělám to samé, co lidé, kteří hovoří o všech politicích jako o zlodějích. Finálový výsledek totiž může být stejný, ale záleží na posloupnosti onoho procesu. Na tom jestli jsem já sám zrevidoval všechny skutečnosti, nebo se jen odvolávám na entitu, která má vycházet ze mě, nikoliv já z ní.
