Říct v Česku v předvolební debatě, že má EU budoucnost, to chce odvahu. Říct v Polsku v předvolební debatě, že EU budoucnost nemá, to chce odvahu. Čím to?
Polsko je přece také ve střední Evropě, také odmítá migranty, taky neplatí eurem a dokonce se dohaduje současná polská vláda s Bruselem o tom, jak by mělo vypadat tamní soudnictví. Přesto se těší EU v Polsku oblibě. Přestože Poláci ve velkém opouštějí svou rodnou zem a stěhují se do států po celém světě, přesto jsou ti, co zůstali doma, pro Evropskou unii. Jak je to možné?
A nemusíme jen nutně na sever, ale i na východ. Proč na Slovensku podporuje EU 3/4 obyvatel? Proč nevidí to, co Češi zdůrazňují, a klidně vstoupí do eurozóny? Copak se jim líbí ten (u nás nechvalně známý) diktát z Bruselu? Tak na to se zkusím zaměřit v těchto bodech, proč mají Češi tak výrazně jiný názor na osmadvacítku, když jsme desetiletí žili se Slováky v jednom státě.
1. Zcestovalost
Už Jan Ámos Komenský se domníval, že vzdělávání nemůže být kompletní, pokud není zakončeno cestováním. Dá to člověku přehled, na vlastní kůži si zkusí, jaké je to vyjít ze svého zajetého stereotypu, bezpečí komfortní zóny. Nemusí se ani jednat o přesun do zahraničí, ale ono takové stěhování z Valašského Meziříčí do centra Prahy je také šok, přesto začít studovat v Londýně, kde nikoho neznáte, nikdo nemluví vaším jazykem a vy jste odkázáni jen sami na sebe, vám dodá na větší samostatnosti a odpovědnosti.
Jenže Češi v poměru s Poláky a Slováky tolik necestují, nestudují tolik v zahraničí, nestěhují se za prací. V Londýně žilo v roce 2011 skoro třináct tisíc Slováků, jen 9 tisíc Čechů. Pokud bychom ještě vzali v potaz poloviční populaci Slovenska, dopadli bychom ještě hůř. Poláků je zhruba čtyřikrát více než Čechu, v Londýně jich žije skoro osmnáctkrát víc než nás. Proč se nám nechce cestovat stejně jako třeba Francouzům? Napadá mě, jestli to není tím, že ti se raději stěhují do Paříže a my do Prahy, protože mají a máme pocit, že při takové návštěvnosti těchto měst ten svět vlastně přijede za námi a my se nemusíme hnout z baráku.
2. Jazyk
Češi mají dabing na světové úrovni. Otázka je, zda neprovádí našim jazykovým dovednostem spíše medvědí službu. Kdo vlastně ví, jak zní pravý hlas Angeliny Jolie, nebo Johnnyho Deppa? Nevím, ale vsaďte se, že vás zase namíchne, když u nich na nějaký film vyberou jiného dabéra. Zvyk je železná košile a tak není divu, že pro nás zkrátka studuje Harry Potter v Bradavicích, nikoliv jako u zbytku světa v Hogwarts.
Ano, dabing určitě nemáme jen my a rozhodně je to jen špička ledovce, ale je to další drobný kamínek v botě každého Čecha, který znesnadňuje rozlišování evropského a českého. A to klidně i nevědomky a neúčelně.
Švédi umějí anglicky, protože švédština je taky germánský jazyk, státy slovanských jazyků to mají náročnější. Proč je ale teda Polsko zase podle výzkumů v průměru o úroveň znalosti angličtiny výš? U nás se stydíme mluvit, nemáme na jazyky talent a máme blbý angličtinářky, který si na nás akorát zasedávaj. Jak se pak ale máme domluvit za hranicemi? Snad si skutečně nemyslíme, že za tou Šumavou už nic není. Mimochodem teď mě tak napadá otřesná ruština (slovanský jazyk) našich rodičů a prarodičů.
3. Skepticismus
Co si budeme vykládat, když mi někdo na ulici nabídne šálek dobré kávy, tak nejdůležitější bude, zda se to platí, nebo ne. Češi jsou obecně nedůvěřiví, k cizímu i k sobě navzájem. Nejsme zrovna dvakrát pobožní, (ofiko) komunisti si na nás nepřijdou, (ofiko) náckové už vůbec ne. Jenže ono to vypadá, že v něco věřit potřebujeme, protože kdybychom si nevěřili vůbec, tak bychom jen těžko například vyjížděli s ostatními na silnici, volali televizním kartářkám a kupovali hrnce na předváděcích akcích.
Tady se neříká, že křesťanství dává stamiliónům lidem naději v podobě víry, tady se mluví o lidech, kteří po celou historii umírali kvůli náboženství. Oboje je pravda, ale říkáme jen jedno z toho. EU je taky jen taková zlá entita, která nic pozitivního nemá. Teda jako má, ale to je spíš taková informace pod čarou. Chválit je nemůžeme přece, ještě by zpychli.
Řekl bych, že jsem na to možná přišel. Ono možná ani tolik nejde o absenci náboženské víry, ale především o víru v nás samotné. Poláci milují Polsko bezpodmínečně. My k tomu potřebujeme hokej a zlotřilou organizaci proti které se jako Češi vymezíme. Nejenže nevěříme, že nám nikdo neukradne ztracenou peněženku, ale především si nejsme jisti v tom, co bychom po nálezu cizího balíku peněz dělali my.
