Zrod nového divadla

Před necelými sedmi lety, konkrétně v srpnu roku 2000, se česká kulturní scéna rozrostla o zbrusu nový divadelní soubor a dodnes se s tím pořádně nevyrovnala. Začalo to ale o pár týdnů dříve, když jsem se cestou z kavárny (podotýkám, že to bylo odpoledne a byli jsme absolutně střízliví) zeptal svého kamaráda GV, známého též jako GPX: „Půjdeš teda se mnou do toho Sebereflektora?“ „No, tak jo,“ zněla odpověď, která rozhodla o našem osudu na dlouhá léta.

Sebereflektor je moje divadelní hra pro dva herce, z nichž jeden není vidět. Mezi jednotlivými částmi hry jsou ještě tzv. předěly, ale s tím jsme si hlavu moc nelámali, najít nějakého předělátora nám nepřipadalo složité. A také nebylo. Našli jsme dvě předělátorky a v srpnu se poprvé sešli ke zkoušce. Bylo to v Praze – Nebušicích v místě, kterému se, nevím proč, říká „Areál zdraví“. Je totiž úplně nejvýš, kde to jen bylo možné, takže jsem tam pokaždé skoro umřel. Ale asi zdravě.

Premiéru jsme počátkem září v divadle Akcent na Smíchově úspěšně zvládli a na první reprízu přijel dokonce jakýsi zájezd z daleka a zřejmě omylem. Asi je nalákal název hry a cena vstupného. Dobře jim tak. Z tohoto představení se dochoval i nejstarší videozáznam našeho divadla. Je ale lepší se na něj nedívat. Já ho viděl jednou a stačilo mi to. Působím tam jako herec-samouk po první lekci pro začátečníky. Zkrátka Vám raději časem vnutím něco vydařenějšího a novějšího a na tuto divadelní relikvii raději hned zapomeneme, ano? Dobře.

Povzbuzeni úspěchem (nebo tedy tím, co jsme za úspěch považovali), jsme se pustili do další mé komedie, a sice do upravené a zkrácené Maryši. Pro skalní mrštíkovce: Naše Maryša je lehká komedie, čili úplně jiný žánr než oba bratři kdysi napsali, takže případná diskuse o tom, že originál je určitě lepší, tímto ztrácí na relevantnosti. Stejně tak plodná by byla např. hádka, jestli je lepší hrát fotbal nebo na kytaru.

Ani trochu nám nevadilo, že Maryša je psaná pro sedm lidí a nás bylo v tu dobu – vlivem aktivního náboru – šest. Sedmého jsme tedy časem našli, ale neumím si představit, co bychom dělali, kdybychom ho nenašli… tedy vlastně umím a o to je to horší.

Když jsme začali v listopadu Maryšu zkoušet, byly nám přiděleny jako zkušební časy neděle večer. A tyto nedělní večery máme divadlem vyplněné dodnes, takže jestli se mě kdokoliv budete chtít zeptat, jestli jsem viděl v televizi ten a ten pořad, zjistěte si nejdříve, jestli nebyl vysílán v neděli. Nemám totiž rád zbytečné otázky. Stejně tak případné slečny, které by mě chtěly poznat, musím tímto upozornit, že v neděli večer na ně čas mít nebudu – musí tedy vybrat jiný den nebo na mě v neděli večer počkat u lodi, až bude po zkoušce.

Tehdejší průběh zkoušek by mohl sloužit jako odstrašující příklad všem začínajícím divadlům, ale naštěstí se z nich žádný záznam nedochoval, takže jako odstrašující příklad všem začínajícím divadlům sloužit nemůže. Z dvou nám přidělených (a námi placených) hodin se využila tak polovina. Skoro pokaždé se čekalo: až všichni přijdou, až si objednají na baru kafe, až jim na baru kafe udělají, až si řeknou všechno, co za uplynulý týden prožily a až mi dojde trpělivost a doženu je k nějaké rozumné činnosti. To často trvalo velice dlouho, protože jsem si musel dát na baru kafe, počkat, až mi ho udělají a pak se všemi probrat události posledního týdne… Zkoušení ani nemělo ten obvyklý divadelní průběh, protože většina mých her naprosto nepočítá s nějakým pohybem. Postava jednoduše přijde, chvíli hovoří a odejde. Naučit herce mluvit a dávat důrazy na správná slova jakž takž možná trochu umím. Ale jevištní představivost mám menší než malou (nabízím svou představivost oprávněným orgánům, aby ji mohly porovnat s množstvím zadržených omamných látek za účelem zjištění, je-li zadržené množství menší než malé, tedy pokud ta kdysi tak populární právní úprava dosud platí).

No a jak běžel čas, přiblížila se premiéra. Všichni na ni pozvali všechny a čekalo se, kolik z těch všech pozvaných přijde. Přišlo jich docela hodně. Premiéra však neměla takový úspěch, jaký jsme očekávali. Ne snad, že by to byl vyloženě propadák, ale reakce diváků nebyly takové, jak jsme si představovali. Po letech mě uklidnilo, když jsme zjistil, že Maryša patří mezi naše nejoblíbenější hry a lidé jsou ochotni ji i chválit. Trochu méně mě uklidnilo uvědomění si faktu, že jsem se na premiéře Maryši výrazně herecky podílel.

Maryšu jsme odehráli do konce sezóny ještě dvakrát a bez nervů a řekl bych, že i líp. Také jsme trochu rozšířili soubor o nové nadšené a nic netušící tváře. Jedna z našich dvou Maryš si na poslední představení této sezóny přinesla neoznačenou láhev něčeho průzračného. Vypadalo to jako voda. Na jevišti zaimprovizovala, trochu mi toho nalila, jako že prej mě ráda vidí a že si s ní musím připít. Trochu jsem nechápal, co to vyvádí, v tomto neplánovaném výstupu jsem mnoho humoru nespatřoval, ale co jsem měl dělat. S vědomím, že je to voda, jsem do sebe toho velkého panáka obrátil. Byla to domácí moravská slivovice. Kdo z Vás vypil někdy slivovici s přesvědčením, že je to voda, ví jistě, jak mi bylo. No ale ustál jsem to, ani jsem se nerozkašlal a zbytek představení (a tedy i zbytek sezóny) se mi hrálo tak nějak lépe a radostněji.