Taková menší krize

A byl červen a bylo září, sezóna třetí. Třetí sezóna divadelního spolku původně založeného kvůli jedné one man show pro čtyři herce. (Čti „uan men šou“, čili „jeden muž ukázat“ – tolik pro tentokrát k mému odporu k cizím jazykům.) Už nás byl v divadle slušný počet a nikdo netušil, jak krizová tato sezóna bude.

Pustili jsme se totiž do mých dvou krátkých her jménem Dvě slepé cesty a Princ a chuďas. Dvě slepé cesty se v našem divadle nazývají Slepice, protože když půl roku zkoušíte „Slepý cesty“, tak se prostě nedá nic dělat. Jedná se o situační komedii dvou zoufalců (někdo v divadle se vyjádřil, že je to moje autobiografie), kteří se celou dobu nemohou seznámit se ženou a nakonec se s ní neseznámí. Takže dramatický oblouk tam sice je, ale nebezpečně připomíná přímku. Na začátku je nějaká situace, která celou hru zůstává stejná a na konci se nemění. Když k tomu přidáme absolutní rozhlasovost nastudování (režii obou her měl Velký R a věřte, že udělal, co bylo v jeho silách), dostaneme zajímavý konverzační útvar, který mohou zachránit snad jen výborné herecké výkony a spásný nápad. Nápad nebyl a výkony byly tou dobou poněkud nenadšené. Herci prostě chodili na zkoušky jako do klubu, takže soustředěná práce, kterou to nutně vyžadovala, šla většinou… stranou.

Princ a chuďas bylo velmi krátké zpracování klasického námětu. Po letech jsem se snažil přijít na to, co bylo na této hře špatně. Myslím, že zásadního nic. Ale taky na ní nebylo nic dobře. Původní námět a jakousi kostru příběhu jsem měl danou od klasika a pod rukama mi vznikla opět absolutní konverzačka s nádechem satiry. Bohužel poněkud křečovitá a naprosto nedivadelní. To, co v Maryše tolik nevadí a v Rudém červovi se nechá občas přehlédnou, tady přímo bije do očí. Herec přijde, odříká svůj dialog s druhým příchozím a odejde. Navíc v kombinaci s výše zmíněnou divadelní náladou nemohlo dopadnout dobře skoro nic, natož tohle. Tato naše nejkratší komedie snad nabízí jakousi myšlenku nebo chcete-li názornou ukázku bezvýchodnosti nevyhovující situace. Budete se prostě mít špatně. Ať už na zámku nebo na vesnici, všude vás to bude neskutečně vytáčet a není úniku. Uznejte, že s tímto nábojem vydávat hru za komedii vyžadovalo slušnou porci odvahy. Herci navíc tomuto představení nevěřili a to je hodně znát. Když hrajeme fotbal a jdete na hřiště s tím, že stejně prohrajete, tak si můžete být jisti, že opravdu prohrajete. A na divadle je to podobné.

Premiéru i několik repríz jsme nakonec zvládli, divákům se to snad i líbilo, jen my jsme se nebyli schopni zbavit toho pocitu, že „to není ono“. Aby nebylo málo starostí, v říjnu se s námi definitivně rozloučil JPjh i s celou divadelní hotovostí, kterou měl spravovat. Nějakou dobu tvrdil, že to zítra přinese, ale dodnes jsme se nedočkali. Nějakou dobu pak pracoval v jednom obchodním domě, a když jsme se za ním s GV vypravili, našli jsme jen jeho kolegu, který nám na dotaz, kde že JPjh je, odpověděl s nicnetušícím výrazem ve tváři: „Von tu neni, von teď šel vybrat kasu.“ Naprosto nechápal, čemu se smějeme. My se tomu však smějeme ještě dnes, zvlášť když si uvědomíme, že nám JPjh naše peníze zítra přinese…