Svatební epidemie

Nevím, jestli je to jenom můj dojem, ale mám pocit, že během právě uplynulého léta se skoro všichni v mém okolí, u nichž to přicházelo v úvahu, oženili a vdaly. Osobně jsem byl na dvou svatbách a o spoustě dalších vím z doslechu. Nevím, co to všechny popadlo – vdávat se v létě, když je největší horko. To je zejména pro pánskou část takovéto akce skoro za trest, protože se po nás chce, abychom přijeli v obleku, často tmavém. Na jedné takové svatbě jsem se jako svědek musel podepsat na příslušný formulář. Nevím, jestli jste se už někdy pokoušeli podepsat se v sauně. Já tedy ne, ale už přesně vím, jaké to je. Člověk si musí hlídat, aby neopíral ruku o papír, protože by ho umáčel, aby mu z hlavy nekapal pot tamtéž a ještě aby se podepsal správným jménem na správné místo. Zkrátka není to jednoduché. Pamatuji si ještě, že okolo mě (naštěstí ne na mě) začala najednou létat rýže a pak někdo rozbil talíř. Asi jsem měl z horka halucinace.

Další věc, kterou tyto nahromaděné svatby způsobily, byl zmatek v mém telefonním seznamu. Než jsem přepsal u všech kamarádek a hereček od nás z divadla jejich stará příjmení na nová a než jsem se je naučil, trvalo nějaký čas. Naštěstí to nebyl jen můj problém, takže v rozhovorech často docházelo k tomu, že jsme vzájemně nevěděli, o kom vlastně mluvíme.

Nechci však, aby to vypadalo, že mám něco proti svatbám. Instituce manželství zdaleka není přežitá, jak je nám z různých stran vtloukáno do hlavy. Rodina je pořád základní složkou naší společnosti a je tvořena mužem a ženou (ve smyslu manželem a manželkou) a ne druhem a družkou. Dnes se tedy říká partnerem a partnerkou, čímž jsme tomuto slovu dali poněkud posunutý význam. Všimněte si, že „předstupněm“ manželky / manžela je dnes přítelkyně / přítel. Vždycky jsem si myslel, že přítelkyně je něco jako hodně dobrá kamarádka. Když ale o nějaké slečně prohlásím, že je to moje přítelkyně, hned si každý automaticky myslí, že s ní chodím. A má většinou pravdu, skutečně s ní chodím – na kafe, do divadla a tak. Takže přítelkyně ve smyslu kamarádka je ta, se kterou zejména chodím (na zmíněné i jiné akce) a přítelkyně ve smyslu „moje holka“ je ta, se kterou není chození hlavní a zpravidla ani většinovou náplní volného času. Vždycky jsem říkal, že žijeme ve složité době… Ale zpět ke svatbám. Je přece hezké, když si po letech můžete prohlédnout album s fotografiemi ze své svatby, když babičky vypráví vnoučkům, jaký byl dědeček fešák, když si ho brala a podobně. A to nemluvím o věcech ryze praktických z oblasti rodinných a majetkoprávních vztahů.  Neumím si představit, jak bych svým dětem vysvětloval, proč má jejich maminka jiné příjmení a proč většina pohádek šťastně končí svatbou, když je to taková zbytečnost atd. Také jsem zaslechl, že je z ekonomických důvodů výhodnější se nebrat kvůli daním a další takové důvody na podobná témata. Dřív se lidé občas brali kvůli penězům. Dnes se naopak ze stejného důvodu radši nevezmou…

O významu svatby z hlediska církevního by se nechalo popsat mnoho stránek. Ať už je manželství pro tu kterou církev svátostná záležitost nebo ne, všechny se shodují na tom, že manželství je důležité a pro rozvoj rodiny nezbytné. Kdyby měl někdo zájem, můžu na dané téma půjčit nějakou literaturu.

S připomenutím, že i v našem sboru se mohou konat malé svatby (tak max. do 30 lidí) se s Vámi loučím a těším se opět za měsíc.

(tento článek vyšel v žáříovém čísle Hostivického měsíčníku jako pravidelný příspěvek z  Náboženské obce Církve československé husitské, zde publikováno se souhlasem redakce)