Co se také dá zažít v divadle

Takové drobné perličky, příběhy, které se nehodí vlastně nikam a přitom to bez nich nejde. Nemají dějovou souvislost s dalšími věcmi, nebo jen velmi malou. A přitom takové příběhy často drží pohromadě i absolutně různorodý kolektiv.

I v našem divadle se takovéto věci najdou a stojí za to se o nich zmínit. (Pokud jste zastánci jednoduchých vět (čili ne souvětí, protože v tomto případě jednoduchý neznamená snadný (a kdo se orientuje v mém systému jednoduchých závorek, ten / ta / to ví, jak je to složité) ) mám pro vás i následující variantu: I v našem divadle se takovéto zmínku zasluhující / zmíněníhodné věci najdou.) Teď právě mě napadají dvě. 

První je náš prázdninový výlet na kolech v létě roku 2001. Už ani pořádně nevím, kam to bylo. Jelo se kus vlakem a pak kus na kole. Bylo krásně, silnice byly lidu prázdné i autoprázdné, žádný šílený kopec, zkrátka jsme si jízdu užívali. Bylo nás asi osm. V jedné vsi, kde silnice vedla krouceně a navíc z kopce, zjistil jeden z nás, že mu jaksi příliš nefungují brzdy. Zjistil to v momentě, kdy přes ulici přecházelo stádo (hejno, houf, kolektiv) slepic. Povedlo se mu sice před první slepicí zastavit, ale pouze díky mnoha obratným manévrům, při nichž riskoval rozhodně víc než slepici namotanou v řetězu. Tato ho se zájmem pozorovala (pokud tedy jsou slepice schopny projevit nějaký zvláštní zájem, většinou se mi zdá, že koukají pořád stejně) a ani trochu se nesnažila uhnout. Měla štěstí, protože kdyby to byl býval kamarád nebyl ubrzdil, tak by ona slepice měla jen dvě možnosti: uhnout nebo uhynout. Tolik příběh se slepicí. O kus dál jsme jeli pár kilometrů po naprosto rovné a přímé silnici. Viděli jsme na kilometr za sebe i před sebe. Spíše tedy před sebe. Nikde žádné auto nebo díra v asfaltu. Nevím, jak se to stalo, ale stalo se toto: na jednom místě tohoto úseku jsem zahnul do příkopu. Nikdo neví proč, ani já ne. Prostě jsem byl najednou předním kolem ve škarpě, přeletěl jsem přes řídítka a protože jsem měl přilbu, rostlo tam vysoké obilí a nějaký velký plevel, v němž jsem měkce přistál. Když se pro mě ostatní vrátili, tak se ptali, co mi je, jestli jsem celej a tak. Nemohl jsem jim však odpovědět, protože mi to celé přišlo tak hrozně komické, že jsem leža (ležíc, ležouce, leživši atd) na zádech v poli, na sobě kolo, propadl v nevázaný smích. Je pravdou, že takhle jsem se už dlouho nezasmál. Takže až mi někdy bude smutno, tak si vyjedu na kole, zahučím po hlavě do křoví a budu vychechtán na měsíce dopředu.

O necelý rok později, v červnu 2002, se hrála Maryša. Jenže jsme pár dní před představením přišli o Maryšu. Původní dvě představitelky této role už u nás nebyly a  nová Maryša měla jakýsi povinný a ne včas ohlášený týmbildink (česky družstevní stavění). No co se dalo dělat, představení jsme zrušit nechtěli, tak jsem si řekl, že stejně je to komedie a já zrovna hrát neměl, tak si tu Maryšu zahraju. Měl jsem na to dvě zkoušky, sehnal jsem si kostým a začal se těšit. Kostým byly letní šaty, které však v mém případě nekončily u země, ale těsně pod koleny. Při představení mě postihly křeče v oblasti trávicího ústrojí – nejspíš následek určité trémy, které se přece jen nedalo úplně vyhnout. Odejít z jeviště jsem nemohl, ale zůstat v důstojné poloze nešlo. Zkroutilo mě to do dřepu, při čemž se ukázala ošidnost krátkých šatů. Hráli jsme na vyvýšeném jevišti a když jsem si musel bolestí dřepnout, uvědomily si mé zbytkové myšlenky situaci a pochopily, proč měla zrovna tahle scénka takový úspěch. Možná jsem i díky tomuto výstupu získal mezi divačkami přítelkyni, i když ten vztah po čase skončil ne zrovna hezkým způsobem. Kdybych to tušil, tak bych asi z jeviště jednoduše odešel, ať si tam beze mě nějak poradí. A jsem přesvědčen, že by si poradili… a po představení asi i se mnou.