Nedávno jsem narazila na článek nazvaný Krevní apartheid, který mne velmi zaujal. Tento apartheid u nás nespočívá v ničem jiném než v tom, že gayové prakticky nemohou dát krev. Diskriminační nařízení nebo ochrana ostatních?
Jistě, slovo diskriminace se dnes používá a skloňuje častěji než slovo rohlík. A máte pravdu, toto je další z článků, který upozorňuje na znevýhodnění menšin. Dnes tedy na tu 4%.
Celá záležitost je vlastně následující. Člověk chce darovat krev, navštíví odběrné místo, vyplní dotazník… všechno v pořádku… a uvede, že je homosexuál. Tím pro něj návštěva nemocnice končí, protože takový potencionální dárce je ihned ocejchován nálepkou rizikový dárce, a krev si od něj nevezmou, ani kdyby na kolenou prosil.
Když riziko, tak riziko. Nesmíme přeci ohrožovat případné příjemce krve. Otázkou ale je, zda je nebezpečnější věrný homosexuál nebo promiskuitní heterosexuál. Homosexuální styk mezi muži sice přináší určité větší riziko nakažení, ovšem jsme opět u toho, že praktiky těchto partnerů jsou už běžné i u heterosexuálních párů. Obě skupiny lidí se mohou chránit nebo nechránit. A… jen tak mimochodem, odebraná krev se snad již netestuje? Nebo proč je takový problém vzít krev někomu, kdo stojí o to, poskytnout tento druh pomoci?
Vidím to asi tak, že náš národ je stále silně homofobním. Gayové se automaticky rovnají promiskuitním, se zdravím hazardujícím podobným individuím. Aspoň tento signál totiž tahle záležitost vysílá.
