Život se smrtí

Ve čtvrtek večer jsem byla v divadle v La Fabrice. Moje děti by řekly, že to bylo „hustý“. Výjimečně bych s nimi souhlasila. 

Hned u vchodu mezi sklenicemi krvavě rudého vína trůnily rakvičky a věnečky, aby nikdo nezůstal na pochybách, že nepůjde o žádný falešně smuteční pathos, ale že se bude poslouchat muzika, jíst, pít, koukat na film a hodně mluvit o smrti, která nás čeká všechny bez výjimky a jak je dobře, když člověk na tu smrt není sám, když tělo není sužováno bolestí a duše ztrátou důstojnosti a také o tom, že to poslední období života může srovnat účty, proměnit ztráty v nálezy a obohatit všechny zúčastněné.

Úžasný, syrový prostor bývalé továrny skvěle zarámoval a podtrhl filmový kus od nejgeniálnějšího dramatika, jakým je jen život sám. Promítal se první díl dokumentu autorky projektu Šárky Horákove Maixnerové “Život se smrtí“, který bude mít premiéru v ČT 19. 3. 2014 od 21.00 hod. Štáb po jeden rok natáčel s několika klienty domácího hospicu. Někteří byli v terminálním stadiu onkologického onemocnění, někteří se teprve vyrovnávali s nepříznivou diagnózou a nejistou prognózou. Chvíli jsme brečeli, chvíli jsme řvali smíchy, tak, jak to má při premiéře být a nakonec obrovský aplaus až se třásly zdi! Potlest patřil nejen tvůrcům a skutečným aktérům (chtělo by se mi říci skutečným, živým aktérům, ale bohužel čtyři z nich se konce natáčení nedožili), potlesk patřil také všem, kdo pracují v neziskové organizaci „ Cesta domů“, která jako první otevřela dveře smrti, dosud přísně vytěsněné z našeho života, jako něco nepatřičného neslušného a odsouzeníhodného. To oni už deset let pomáhají nemocným a jejich rodinám s péčí o umírající v jejich domácím prostředí, v kruhu jejich blízkých. Cesta domů nastupuje ve chvílích, kdy ostatní zdravotníci končí. V okamžiku, kdy vám v nemocnici během několika minut, většinou před dalšími paciennty, řeknou: „... už pro vás nemůžeme nic udělat“. Pokud ovšem nespadáte do skupiny pacientů, kterým je podle zdravotníků pro jejich dobro lepší neříkat nic. 78% lidí by chtělo zemřít doma, ale celých 88% umírá v nemocnicích, v„LDNkách“ nebo nějakých sociálních zařízeních, o samotě s bolestí a zbaveni lidské důstojnosti.

Málokdo si rád připouští vlastní konečnost, smrt neexistuje, je zkrátka v nedohlednu. Přesto se situace života může změnit třeba už zítra - naše nebo někoho z našich blízkých. Podvědomě tušíme, že bychom měli být někde nadosah, že blízkost znamená sdílet žití i umírání. Často pak alibisticky a v podstatě s vděčností saháme k výmluvám, že se v nemocnici postarají lépe, jsou na to vybavení technicky, teoreticky i dovednostmi. Kdo z nás má doma kyslíkovou bombu, polohovací postel, nebo stojan na kapací infuzi? A co když najednou přijde někdo, kdo vám vybavení půjčí a s péčí poradí a pomůže? Někdo, kdo vyvrátí vaše pochybnosti o tom, co zvládnete, kdo jenom chce, abyste se stali skutečnými bližními, tedy těmi, kdo jsou na blízku. Domácí hospicová péče takovou pomoc nabízí a ti kdo ji přijmou, budou odměněni vědomím, že udělali pro své blízké to nejlepšíco mohli a navíc vyšlou všem ostatním zprávu, že to jde! Že není ostuda požádat o pomoc, že není selhání přiznat teď toho mám dost, přijďte mně někdo na chvíli vystřídat. Tohle všechno domácí hospicová péče umí a také dělá. Bohužel, ale bez úhrady zdravotních pojišťoven, prakticky jen z darů a dotací. Paliativní medicína, která již neléčí příčinu choroby, ale jen její důsledky a nepříjemné průvodní projevy, je již mnoho let odborným specializačním oborem a přesto dodnes nebyla zařazena do koncepce našeho zdravotního systému, jakkoli co do nákladů mluví řeč čísel jasně ve prospěch domácí hospicové péče proti péči ústavní.

Argumentace pojišťoven, že stejnou službu zajistí praktický lékař a tzv. Home care neobstojí u nikoho, kdo byl s podobnou situací konfrontován. Praktičtí lékaři nedisponují potřebným vybavením ani teoretickým ani technickým. Domácí péče má pevnou pracovní dobu a k akutnímu stavu po 16. hodině prostě praktický lékař nepřijde. Domácí hospici naopak disponují multidisciplinárním týmem, kde jsou jak lékaři, sestry, ošetřovatelé, psychologové tak i duchovní, připravení přijet okamžitě, podle potřeby klienta. Je na čase o těchto věcech mluvit napříč celou společností a nastavit jasná,  udržitelná pravidla financování, která umožní fungování i rozvoj těchto zdravotních služeb v celé republice, nejen tam, kde jsou velké firmy a bohatí dárci, abychom si i my jednou mohli dovolit ten luxus dožít svůj život ve známém, intimním prostředí domova, s těmi se kterými jsme ho sdíleli a už navždy s nimi budeme součástí společné historie.

Prosím, pusťte si 19. března televizi, uvařte si kafe nebo si nalejte něco dobrého a dívejte se!

Budete brečet, budete se smát a až se dokoukáte, myslím, že se budete míň bát!