O manželství a rozvodu (muže a ženy) 18. prosince 1842
"Kdyby manželství nebylo základem rodiny, nebylo by předmětem zákonodárství, tak jako jím není např. přátelství. Tito lidé berou tedy v úvahu jen individuální vůli, či lépe řečeno libovůli manželů, ale neberou v úvahu vůli manželství, mravní substanci tohoto vztahu. Zákonodárce se však musí pokládat za přírodozpytce. Nedělá zákony, nevynalézá je, pouze je formuluje, vyslovuje ve vědomých positivních zákonech vnitřní zákony duchovních vztahů. A jako by bylo nutno vytýkat zákonodárci jeho krajní zvůli, kdyby zaměňoval podstatu věci svými výmysly, má jistě zákonodárce právě tak právo považovat za krajní zvůli, chtějí-lí soukromé osoby prosazovat své rozmary proti podstatě věci. Nikdo není nucen uzavírat manželství; ale každý, jakmile manželství. uzavře, musí se rozhodnout, že bude dbát zákonů manželství. Ten, kdo uzavírá manželství, nedělá, nevynalézá manželství, zrovna tak jako plavec nevynalézá povahu a zákony vody a tíže. Manželství se tedy nemůže podřizovat jeho zvůli, nýbrž jeho zvůle se musí podřizovat manželství. Kdo svévolně rozbíjí manželství, ten tvrdí: zvůle, bezzákonnost je zákon manželství, protože žádný rozumný člověk nebude tak domýšlivý, aby své činy považoval za privilegované činy, za činy přípustné jen u něho; naopak, bude je vydávat za zákonné, za činy přípustné u všech. Proti čemu se však stavíte? Proti zákonodárství zvůle — ale nebudete přece chtít povýšit zvůli na zákon v téže chvíli, kdy obviňujete ze zvůle zákonodárce."
