Dohoda o rozdělení světa

Situace je vážná. Nevzdávejme naději, nepodléhejme kapitulantství, teď potřebujeme hrdiny. Vzpamatujme se.

Ruská agrese vůči Ukrajině v roce 2014 znamenala definitivní zhroucení rámce pro udržení rovnováhy v mezinárodních vztazích, který vznikl po roce 1945 v podobě OSN. Už při okupaci Krymu bylo jasné, že tímto krokem se rozpadl celý systém OSN, i když nebylo možné přesně odhadnout, jaké důsledky to přinese. Nikdo se tehdy nepokusil tento řád udržet – byla to poslední příležitost.

Poválečné uspořádání světa stálo na přesvědčení, že vítězné velmoci druhé světové války, které porazily Německo, jsou dostatečně odpovědné na to, aby udržely agresi jiných států pod kontrolou a zároveň aby se samy nikdy nedopustily územní agrese. Místo přímého vojenského obsazování území se začaly vytvářet sféry vlivu, které ostatní stálí členové Rady bezpečnosti OSN akceptovali.

Došlo jistě k výjimkám – například okupace Československa v roce 1968 byla porušením tohoto principu, kdy byla použita vojenská síla k potlačení Pražského jara, které se nepatrně začalo vymykat z domluvené sféry zájmů Sovětského svazu. Přesto až invaze na Krym v roce 2014 ukázala, že systému stojícímu na velmocích už nelze důvěřovat.

V té době si Putin vyhodnotil, že Rusko postupně ztrácí své velmocenské postavení a že tento úpadek bude nadále akcelerovat. Ve snaze obnovit ruskou moc zahájil konflikt, který měl Rusku vrátit status obávané velmoci, s níž bude svět nucen jednat. Další agresí v roce 2022 už vyprovokoval novou studenou válku (CWII) s cílem zvrátit výsledky té první, kterou Sovětský svaz prohrál. Před invazí svůj plán pravděpodobně konzultoval alespoň s Čínou. Byl si vědom toho, že tím odstartuje ukončení systému OSN.

Rusko si kromě členů Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ОДКБ: Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán) buduje vojenské aliance i s Čínou, Severní Koreou a Íránem. S Běloruskem, které se přímo podílí na jeho agresivních akcích, má navíc zvláštní dohodu o rozmístění jaderných zbraní.

Rusko, Čína a některé další země otevřeně vyhlašují, že jejich autoritářský či totalitní systém je lepší než demokracie. Podle Putina je „Západ dekadentní, zkažený a nefunkční.“ Ideologický střet CWII stojí na protikladu mezi demokratickým a autoritářským systémem. V krátkodobém horizontu, například v době války, může mít centrálně řízený systém určité výhody.

Spojenectví Číny a Ruska vytvořilo vojenský blok, který je srovnatelný s NATO jak v množství konvenčních zbraní, tak v počtu vojáků, a má dokonce převahu v jaderných zbraních oproti NATO.

Objevují se spekulace, že Trump se snaží rozdělit spojenectví Číny a Ruska. Pravděpodobnost úspěchu je však mizivá – jde o dlouhodobou alianci založenou na smluvních závazcích. Neexistují konkrétní kroky ani veřejná prohlášení, které by tuto tezi podporovaly.

Zatím to neumíme doložit přímými důkazy, ale vývoj v posledních týdnech není chaotický, naopak zapadá do jasného obrazu nového světového uspořádání. Je zřejmé, že OSN končí. Ani USA, ani Čína, ani Rusko už Spojené národy nepotřebují – spíše je vnímají jako překážku svých mocenských ambicí.

Že definitivně skončil světový řád založený na OSN, lze doložit nejen rétoricky, a známe výroky, které to potvrzují, fakticky však vidíme, že k tomu již došlo. Symbolickým gestem bylo demonstrativní skartování Charty OSN.

Obnovení bývalého světového řádu je nereálné a nemá smysl o něj usilovat. Dokonce i Wikipedie už konstatuje, že začala druhá studená válka (CWII). V novém světovém uspořádání ztrácí smysl i NATO – vždy spočívalo na sdílení rizik a zájmů, ale nyní se podle všeho evropské a americké zájmy rozcházejí. To neznamená okamžitý konec NATO, ale mezi členskými státy vznikají dva tábory:

1. Koalice ochotných, která chce udržet nezávislost Evropy, a ta zahrnuje i Velkou Británii, Kanadu a Norsko. Nově Austrálii a Japonsko.

2. Státy akceptující ruský vliv, jako je Maďarsko, Slovensko a možná další.

Projev viceprezidenta Jamse Davida Vance na Mnichovské konferenci shrnuje profesor Phillips P. O’Brien: „Desetiletí starých vztahů mezi Evropou a Amerikou končí.“ Analogicky hodnotí projev viceprezidenta i jiní.

Situaci a konkrétní fakta lze nejlépe vysvětlit hypotézou o novém rozdělení světa mezi velmoci:

Spojené státy si vezmou do své sféry vlivu Latinskou Ameriku. K tomu si přiberou Grónsko. A možná Izrael.

Čína si bere podstatnou část Asie a Pacifiku a udělá si tam svůj pořádek. Obsadí Tchaj-wan. S některými pacifickými státy se ještě jedná, už Bidenova administrativa zahájila jednání s Austrálií, s Novým Zélandem, s Japonskem a Jižní Koreou, v podstatě tam vzniká nová bezpečnostní aliance, která bude vyvažovat vliv Číny v Pacifiku a udržovat rovnováhu.

Rusko dostane do své sféry vlivu Evropu až po Lisabon. Nepředstavujme si to tak, že celé území okupuje. Postupně si vytvoří v každé zemi režim, který se smíří s tím, že patří do ruské sféry vlivu. Má na to dost času, nějakých padesát až osmdesát let. Dokážou evropští politici odolávat tak dlouho systematické korupci a tlaku Spojených států? Nedělejme si iluze, máme své zkušenosti s tím, jak probíhá normalizace.

Součástí této dohody o rozdělení světa je zřejmě i vzájemná podpora velmocí v jejich sférách vlivu. Například zastavení vojenské a informační podpory Ukrajině ze strany USA, podpora proruské AfD v Německu, podpora proruského kandidáta Călina Georgescua na prezidenta v Rumunsku, podrážení nohou Zelenskému voláním po volbách ve válečném stavu, zastavení podpory pro stíhačky F16 atd. Výroky o tom, že Spojené státy stáhnou své vojáky z Evropy jen doplňují celý kolorit. Lavrov už oznámil, že má příslib, že budou zrušeny sankce a že bude Rusko opět zapojeno do celosvětového bankovního systému. Trump veřejně deklaroval, že i Evropané budou muset sankce zrušit. V podstatě americká administrativa splnila Putinovi úplně všechno, co potřebuje. Trump pouze uskutečnil to, co Evropanům sliboval už před rokem: předhodil bych vás Putinovi.

A zároveň se již v Panamě upevňuje americká pozice, určité změny vidíme i ve Venezuele, Mexiko se zvolna smiřuje s tím, že patří pojeným Státům.

V nově rozděleném světě pochopitelně mohou vznikat překvapivé formy spolupráce, například již naznačovaná spolupráce amerických a ruských těžařů.

U nás existují euroskeptikové, kteří vidí v ruské nadvládě způsob, jak zničit Lisabonskou smlouvu. Místo toho, aby se postavili důsledkům vlastních politických rozhodnutí, dokonce vlastnoručního podpisu Lisabonské smlouvy, raději volí destrukci. Mohli se zapojit do úsilí dosáhnout podstatných změn, ale odmítli to.

Navíc se zdá, že naše nejsilnější politická strana už také přijala nový světový řád – tvrdí, že není třeba zbrojit, protože bude mír. Už tím vlastně oznamují, že Trumpovy požadavky poslušně přijmou, je to přece jejich kamarád. Smiřují se s opětovnou nadvládou Moskvy. Vždyť i Trump tvrdí, že Putinovi věří.

Jediní, kdo se ještě sférám vlivu vzpírají, jsou Kanada a Velká Británie. Uvidíme, zda se v britské politice objeví osobnost typu Churchilla, která bude bojovat za svobodu. Grónsko si zatím stojí za svou nezávislostí, ale když se za nějakou dobu dostane před rozhodnutí patřit do sféry ruského vlivu, radostně si odhlasuje v referendu, že chce raději patřit do Americké federace.

Už dlouho vyzývám k tomu, že Evropské státy a jejich spojenci musí převzít plnou odpovědnost za svou bezpečnost a musí se při tom postarat o to, aby byla zcela autonomní. K tomu musí patřit vlastní jaderná odstrašující síla, dramatické posílení zpravodajských služeb, vlastní nezávislé formy bezpečnostní spolupráce, možná zpočátku založené na koalici ochotných.

O tom, co je pro to potřeba udělat a jak to udělat, napíšu někdy příště.

Situace je vážná. Nevzdávejme naději, nepodléhejme kapitulantství, teď potřebujeme hrdiny. Teď musíme opravdu zapracovat. Vzpamatujme se.