Mezi podnikatelem a bankéřem je několik zásadních rozdílů. Hlavní tkví v tom, že se podnikatel na své ztrátě podílí ze 100%, zatímco na bankéřově ztrátě se ze 100% podílíme my.
Bankéř začíná své podnikání tím, že se obrátí na centrální banku. To je taková ta státní instituce co půjčuje peníze pod téměř nulový úrok, ovšem pouze těm privilegovaným – kolegům bankéřům. A co onen bankéř nemá od státu, půjčí si za stejné drobné od svých vkladatelů.
Budiž, nazvěme takto levně nabyté peníze přirozenou a nezbytně nutnou podmínkou jeho bankéřova podnikání. Navíc, dosahuje-li zisku, taky onomu státu a lidem něco vrací formou svých daní. Zásadní problém nastává tehdy, dosahuje-li bankéř ztráty.
Bankéři, politici, média, všichni nás horlivě přesvědčují o hrůzách, které nás očekávají „v případě krachu bankovního systému“. Prý je to jako domino, spadne-li jedna banka, spadnou všechny banky. HDP klesne o 10%, nezaměstnanost o 10% stoupne, lidé přijdou o své úspory, lidé si nebudou moct půjčovat. Vité, ono většina z toho je pravda. Ale jak to tak často v médiích bývá – pravda neúplná a k zcestným závěrům zneužitá.
Zcestným závěrem je politika „daň vše a to dokud se to hýbe…a až se to hýbat přestane, tak to začni subvencovat“. Tak jsme se dostali do stavu kdy subvencujeme vše nezodpovědné, neschopné a nenažrané (například světový bankovní systém) a daníme vše doposud zdravé a prozatím funkční (podnikatele, zaměstnance).
Ovšem díky mediální politice polopravd tomu jen málo kdo rozumí. Již každý do sebe zahleděný teenager, pivní břuch i senilní důchodce slyšel, jak hrůzný by to byl konec, kdyby se „zhroutil náš bankovní systém“. Bohužel nikdo našim lidem tak pečlivě nevysvětlí, že ono výše zmíněné řešení (dát bankám co nejvíce státních peněz) pouze elegantně přeměňuje takto hrůzný konec v ještě hrůznější hrůzu bez konce.
V hrůzu, kdy střídmí, pracovití a nepříliš movití dotují nenažrané hazardéry z bank. Dotují ty, kteří si mohli dovolit provádět své machinace právě díky vědomí bezpečného polštáře v podobě našich peněz. Dotují ty, kteří tuto krizi způsobili. Dotují tak, že naši bankéři i dnes pokračují v těch praktikách, kvůli kterým by včera bez státní pomoci zkrachovali.
Tedy lidský řečeno taková politika znamená zasypávání požáru penězi a doufání v to, že onen papír oheň udusí. Přitom papír je relativně hořlavou hmotou a udušení hrozí spíše hasičům – nám běžným a neprivilegovaným občanům, zatíženým více než 50% celkovým zdaněním.
Lidé by si měli uvědomit, že s bankou je to stejně jako s ženou. Žena nemůže být napůl těhotná. Buď je v jiném stavu, nebo v něm není. Je to záležitosti, ve které neexistuje možnost kompromisu. Stejně tak u banky, buďto by pro ni měla platit pravidla kapitalismu, nebo by banka vůbec neměla existovat. To, co tady máme dnes, je socialismus pro bankéře a kapitalismus pro poctivě pracující.
Ti co mluví o krachu a selhání kapitalismu se mýlí. Těžko může selhat to, co tady ani nebylo. Dnes jsme svědky selhání bankovního socialismu. Takový kočkopes je bezesporu pro mnohé více než prospěšný, ale pro další vývoj světové ekonomiky je smrtelně nebezpečný. Naštěstí tady existuje ověřené řešení.
Někdo by měl oněm soudruhům z bank připomenout jaký je skutečný význam slova kapitalismus. Naše solidarita a soucit patří pouze těm nejpotřebnějším, nemocným a starým. Světovým bankéřům patří jen ostuda a krach. A čím rychleji se to stane, tím rychleji se ekonomika i finanční sektor vzpamatují a začne nový růst.
