Ve jménu spěchu

Před týdnem, 10.3. v sobotu ráno, spadl u Příbora, mého bydliště, most. Nebylo by na tom nic divného, byl určen k demolici, aby vyklidil místo pro nový. Silniční provoz pod ním byl odkloněn na objízdnou trasu.

Všechno by zřejmě proběhlo, jak bylo plánováno, kdyby se i s mostem neporoučel dolů stavební stroj i se strojníkem.

Trochu do stavařiny vidím, dokážu si představit, jak to mělo probíhat, ale asi nějaký centimetr chyběl. Nicméně usilovnou činností se podařilo dohnat skluz, který vznikl po příjezdu jednotek záchranného systému, a v pondělí ráno už se jezdilo zase „pod bývalým“ mostem.¨

Zde po 24 hodinách od pádu.

A tak to vypadá situace po týdnu.

Zamyslela jsem se nad tím, proč to všechno?

Technická data jsou jasná – dálnice D48 – úsek Rybí – Rychaltice. Délka 11,5km. Důvod – bezpečnost, byl to jeden z úseků s vysokým počtem dopravních nehod, čtyřproudovka s dodatečně instalovanými  sloupky a nataženými lany v místě dvojité čáry. Dále samozřejmě zrychlení provozu, propojení na Český Těšín. Cena?  2 miliardy a nějaké drobné. 11,5 kilometrů!

Celkem dost, že? Na trase je totiž 12 mostů, pokud dobře počítám. Menších či větších, z toho dva jsou nad úrovní budoucí dálnice. Ty všechny přijdou nejdříve rozbourat a pak postavit znovu. Jakož i celá trasa komunikace. Zatím se tedy po polovině jezdí, druhá půlka, včetně polovin mostů se postupně mění v suť. A samozřejmě přijde vybudovat souběžná okresní komunikace. Spojení do okresního města pro nemálo přilehlých měst a obcí.

Tak jsem se šla na některé z těch mostů podívat, protože některé způsoby demolice byly trochu netradiční. Rozpůlení mostů obrovskou pilou na řezání betonu, nebo zrovna shození dolů. Zespod to vypadá trochu hrůzostrašněji, než když po nich jedete.

Zpevněné zemní těleso mikropilotami, táhly, betonem, ať to celé neujede i s komunikací.

Pro jistotu ještě podšprajcovat.

Po tomto mostu jsem přešla pěšky, je tam ještě zachován chodník bez omezení. Nebyl to příjemný pocit za plného provozu.

Některé postupy vyvolají zakroucení hlavy na krku. V tomto místě končí původní cyklostezska. A velký kus jí ukrojila stavba.

Tradiční trasa i pro pěší.  Na tom by zas tak nic divného nebylo, jen je nutné si položit otázku, proč rok před zahájením stavby dálnice a přilehlé komunikace jí byl zafinancován nový krásný asfaltový povrch? Když dlouhé roky se jezdilo po výmolech? Z dotací?

Když si člověk představí, kolik půdy mimo vlastní stavbu i pod stavbou přijde vniveč, kolik je jí rozkopáno a zasypáno vším možným?

Tak jako se píšou ve smlouvách klauzule, že pozemky budou uvedeny do původního stavu? Lze tomu věřit?

 A současně se buduje související stavba obchvatu Mošnova. Aby obyvatelé měli klid  a dojezd k letišti byl nekomplikovaný. Ale to je jiné dílo. Nebudu zde strašit dalšími penězi. Je vidět příprava na budoucí tunel pod Prchalovem.

A takto to vypadá z druhé strany shora.

Možná zde už ani tráva neporoste.

No, tady rozhodně ne, byl zde sad.

Vše uvedeme do původního stavu, praví zodpovědní, i travička bude? Takto?

Vysvahování na jílu a svahy se trhají, ujíždějí na nedávno zprovozněnou cestu? A hledají se dodatečná řešení, aby ta voda tekla někudy jinudy a svah držel?

Abychom si vychutnali jízdu bezpečnou a hlavně rychlou, bez ohledu na druhé, bez ohledu na zodpovědnost za majetek, přírodu?

Kousek už zde totiž máme. Tak jenom přilepit zepředu, zezadu, jednu odbočku do tunelu a hurá do Evropy.

A proč vlastně, abychom na tom 11 kilometrovém úseku, který se za pár let bude opravovat, získali 2 minuty k dobru? Abychom ve věčném spěchu sestřelili chodce na přechodech? Nebo být v permanentním stresu, že nám něco uteče?

Dnes ráno jsem jela venčit do útulku. Přijíždím ke hlavní a odbočuji doleva. Zůstanu stát, do křižovatky přijíždí proti mně auto a zřejmě pojede rovně. Starší paní se rozhlédla a zastavila. Proč? Široko daleko nebylo jediné auto, které by jí bránilo v průjezdu křižovatkou. Už jsem na ni blikala, ať jede, už se mi na ret kradly různé výrazy. Najednou vyhodila blinkr a odbočovala též doleva. Ale vyjela velkým obloukem, že bychom se neminuly. Žluč se mi vzedmula, ale když jsem se tak na ni dívala, zastyděla jsem se. Kam spěchám? Pes mi neuteče a nic mě nehoní. Bylo na ní vidět, že si není jistá, možná už dlouho nejela, možná musela ze závažného důvodu, možná měla poruchu na autě. A já bublám kvůli půlminutě? Být všude první, dojet, předjet, předběhnout? Kam to všechno spěje. A proč?

Ve jménu spěchu?

Amen.