Slzy blogerů

Se zpožděním, jak je mým dobrým zvykem, jsem narazila na článek Jana Pražáka – Blogové svěřování. Jeho články jsou laskavé a kultivované, umí pohladit slovem i obrazem. A autor je mi blízký v tom, že má rád kafe s lógrem a je kočkař.

Protože o zmíněném tématu něco vím, četla jsem i diskuzi pod článkem, ale se zpožděním už reagovat nemá smysl, dovolím si téma trochu rozvést. I některý z mých příspěvků může být klasifikován jako niterné nimrání se v duši, ve vlastních pocitech.

Motiv, proč jít s kůží na trh? Ano, může to být s největší  pravděpodobností potřeba akutní ventilace myšlenek, kdy potřebujete posluchače a on není po ruce. Nepotřebujete radu, potřebujete pochopení, cítit trochu empatie. Když jste singles, nemáte ve svém životě někoho TOP, který je zde jen pro vás, aby byl „po ruce“, když potřebujete vybrečet nebo se zasmát. Nakonec slova o sdílené starosti jsem v trochu jiné verzi použila ve svém prvním letošním blogu. „Přátelství násobí radost a dělí žal“. Ale kde je řečeno, že takového člověka máte nablízku, i když jste zadáni?

Nemám pocit, že jsem si nedokázala najít ve svém životě přátele, ty pravé přátele, kteří vám pomohou, když je nejhůř. Jsou to lidé, kteří mě znají od nepaměti a pomohli mi, když bylo potřeba. Dávám si ale pozor, jestli svými „problémy“ neobtěžuji. A pár dušiček jsem odradila, že jsem i já přestala naslouchat a vnímat druhého, někoho přílišnou energií pomáhat, někoho totálním pádem na dno a snad i častým obtěžováním. Právě proto už velmi rozlišuji, co kdy a u koho můžu a kdy ne.

Víte, jsou to lidé, kteří mají partnery, děti, rodiče, mohou zrovna řešit nějaké rodinné záležitosti, které respektuji jako prioritní a nechci je obtěžovat svými černými myšlenkami. Mám pár dušiček, kde vím, že si mohu dovolit vytočit telefonní číslo, ale i tak se nemusím trefit do správné chvilky. Mám za sebou období, kdy jsem řešila to, co někteří z nich řeší aktuálně, nebo mají starosti jiného charakteru. V tomto stavu opravdu nikdo nečeká, že zrovna teď bude řešit vaši chandru.

Takže jakou má logiku, že blízké obtěžovat nechci a (s prominutím) vybliju to na blog a obtěžuji daleko větší okruh lidí? Já osobně, ale každý může mít jiné důvody, jsem zjistila, že z běžné „depky“, kdy je vám prostě třeba jen smutno, se dokážu vypsat. Prostě je to pro mě terapie, svěřit se papíru (pardon, klávesnici a obrazovce). Úlevný proces. Zároveň pevně věřím, že můj text přečte náhodně pár lidiček a někteří se v něm najdou, třeba jim nějaká myšlenka pomůže, třeba se ujistí, že i jiní jsou na tom podobně a posílí je to, pomůže.

Počítám s tím, že se občas někdo vyjádří, někdo pozitivně, někdo použije slova, která slabší jedince opravdu mohou ranit. Všichni, ani v reálném životě, natož v anonymním virtuálním světě, vám nebudou bolístku jen pofoukávat. Někdo vám ji ještě přišlápne. Proč? Protože je mu třeba ještě hůře, není sám se sebou spokojen, tak se „jen“ potřebuje odventilovat. Ale jestli mu to pomůže, pak ten článek rovněž splnil svůj úkol. Ale to je opravdu riziko každého, kdo takto veřejně otvírá svou duši.

V diskuzi zazněla i rada – na problémy - řešení, na svěřování - psycholog. Souhlasím s výhradou. Někteří potřebují odbornou pomoc, aby vůbec k tomu řešení našli cestu. Přijmout v životě věci příjemné, ale i nemilé, přijmout radosti i tragédie. A hlavně se s nimi vyrovnat. Na řešení problémů musíte najít svoji vnitřní sílu, k tomu vám svěřování nepomůže.

Není to univerzální vysvětlení k pohnutkám svěřování se blogu, možná někdo zde píše, protože čeká,  že se tím vyřeší jeho problémy, že pomoc přijde sama. Ale to opravdu nejde. Snad každý soudný člověk si musí uvědomit, že své problémy si musí vyřešit sám.  

Jsem člověk otevřený, naučila jsem se mluvit otevřeně o všem. Zastírat, mlžit, vytáčet se nebo mlčet o problémech, nic nevyřeší. Naopak to může spíše uškodit. Lidé by měli umět spolu mluvit, je jim to dáno. Tak by tento dar měli používat.  

Ale víte, že mě jeden můj článek přece jen dovedl z dobré nálady do stavu, kdy jsem promáčela kapesník? Když jsem psala „nekrolog“ Ludvíčkovi, pejskovi z útulku. „Když vám umře pejsek“. Tak to mě dostalo, přestože jsem kočkař.