Jsme všeumělové nebo zoufalci?

Ve světě se vraždí, přijdete na úřad a setkáte se s nepochopením, chcete zrealizovat kvalitní práci a někdo vás podrazí. Všechno nějak zkousnete. Ale do toho vám někdo zavolá, že mu milovaná osoba umřela v náručí.

V tu chvíli máte pocit marnosti, v tu chvíli si  řeknete: „O co všem jde? To vám ještě nedošlo, že všichni jsme smrtelní? S holým zadkem jsme přišli a s holým zadkem odejdeme!“

Pracuji ve stavebnictví, o tom jsem se již možná někdy zmiňovala. Mnoho let v drsném mužském kolektivu, kde se nechodí kolem horké kaše, kde se nepraktikuje „květinková“ mluva. Mám ráda zedničinu, mám ráda pěknou a poctivou práci, mám ráda drsné, ale poctivé a férové jednání. Ať už jako zaměstnanec, čí dílče živnostník (neřešte střet zájmů, není co řešit). Jak říkám s oblibou, jsem studovaný zedník.

Zednická – činnost, na kterou si troufne skoro každý. Jsme přece národ všeumělů. Děda postavil chalupu vlastníma rukama, otec aspoň garáž, byť bydlel v bytovce, ale já postavím pro svoji rodinu zase dům. Tak jako děda – vlastníma rukama. Sice jsem ajťák (například – nechci se nikoho dotknout, ale nic jiného mě zrovna nenapadlo), ale co je na tom složitého? Návody, videa, dává každý výrobce, někdy s dámským obsazením, tak to nemůže být složité a namáhavé. A elektriku si udělám taky sám.

Mnohdy mi přijde, že články v médiích píší lidé, kteří mají tento přístup. Všechno vím, všechno znám, děda, otec stavěli, jsme přece národ všeumělů, nějak si poradíme. Nedávno mi kolega, když dělal pořádek v kanceláři, přinesl nějaký článek, který si vytiskl a který byl dokonce publikován na i-dnes. Ale bohužel již někdy v roce 2011.  Podstata článku? Firmy a hlavně rozpočtáři vás při výstavbě rodinného domku okradou, tak si postavte sami.

„Ivčo, to tě naštve!“ říkal kolega. Jsem totiž, mimo jiné, rozpočtář. Nenaštvalo, dobře jsem se v první chvíli pobavila nad tou amatérskou slátaninou. Ten článeček hezky degradoval firmy i živnostníky ve stavební profesi. Projektanti, firmy, živnostníci, dozor – všechno stejná pakáž. Jsme odpad společnosti. Podvodníci.

Ale přenesme se do současnosti, přenesme se i do jiné oblasti, než jsou rodinné domky, které přece zvládne každý svépomocí. Přenesme se do oblasti větších staveb, do oblasti získávání zakázek. Tak jako profesionální zedničinu dokáže degradovat každý, kdo nemá obě ruce levé, tak zadávání veřejných zakázek degradoval transparentní zákon o zadávání veřejných zakázek, jehož  jediným rozhodujícím kritériem je nejnižší cena.

V případě soutěží je dopředu známá cena projektanta – tedy zjednodušeně řečeno - reálná cena za stavbu v nějakých „průměrných“ cenách bez aktuálních slev, které je schopna realizační firma nabídnout. Kdo je trochu obeznámen se situací „soutěží“, ví, že soutěž – veřejná soutěž se praktikuje na základě následujícího pravidla. Cena projektanta násobená koeficientem 0,5 až 0,6 a mám šanci na úspěch. Tedy poloviční cena, než jako předpokládanou uvede investor v zadávacích podmínkách. A navíc je mnohdy nižší, než uvede projektant v rozpočtu stavby. Dle pravidla: „Víc peněz prostě nemám“.

Tedy vysoutěžená cena se občas dostane na hladinu, která je v rozporu s kvalitou, bezpečností stavby. Však „o..bat“ jde všechno, praví si mnozí. A blázen ten, kdo na to přistoupí. Že firma nezvládne stavět za každou cenu? Krachuje? Že velká firma, u které je předpoklad zázemí, že to zvládne za minimální cenu, nezaplatí svým subdodavatelům z řad drobných živnostníků (důvodů se dá najít hodně), což pro tyto drobné fyzické osoby může být likvidační?Že v zadávacích podmínkách je například 120 denní splatnost faktur. Třeba s nadějí, že než zaplatím, firma už nebude existovat? Že firma v průběhu realizace zkrachuje? Ale krachují i velké firmy. A konkurenční boj? Miliardové zakázky? To je jiný level. Korupce? To je na několik článků. Nechci to řešit, radši píšu o psech.

Ale vždy se najde zoufalec, který zakázku výrazně pod cenou vezme. Třeba je jediná, protože zrovna potřebuje akutně práci, třeba je poslední, kdy si řekne: „Jestli to nevyjde, končím“. A třeba je jedna z mnoha, kdy před sebou tlačí narůstající dluhy, kdy si řekne, že někdy musí být líp.

Málokdo si uvědomí paralelu – jdu do obchodu a smlouvám? O ceně luxusního auta? I standardního auta? O ceně rohlíku v pekárně? Jdu si koupit klobásu s tím, že jim zaplatím za 3-4 měsíce? Co kdyby se mi udělalo z rohlíku nebo klobásy špatně? Jsem cvok? Ale v zedničině je to normální!

A co byste ještě chtěli za nejnižší cenu zaplacenou za 4 měsíce po dokončení díla? Hrady z písku? Vzdušné zámky? A dokonce se najde zoufalec, který na to dá záruku? A situace, kdy vám někdo (EU) dá dotace? Stále chcete nejnižší cenu? Když relativně „částečně zadarmo“ můžete mít na něco, co potřebujete? A díky tomu, že se uchazeči vystřílejí na nejnižší cenu, zjistíte, že snížení dotace na vysoutěženou cenu, vám nepokryje vaše potřeby a budete muset doplatit ze svého a třeba se zadlužit?  To jsme tak hloupí, když nám někdo něco dává zadarmo?

Že to všechno nemá logiku? A pak dojdete na úřad s doklady a žádostí o čerpání a jste odmítnuti s tím, že tady v žádosti vám chybí papír a tady schází věta v projektu. Tečka ve větě, jiné názvosloví? Tak to již s logikou nemá co dělat. To jsou „pravidla“.

Že chce někdo stavět? Vysypete požadavky zákona a úřadů a dotyčná osoba žasne s tím, že dcera stavěla před osmi lety a tolik papírů nepotřebovala? Prostě vývoj legislativy – vše pro usnadnění života občana! Že má někdo představu – nikoho nepotřebuju, zvládnu si vše svépomocí? A na závěr zoufale volá: „Ivčo, pomož! Nezvládám to papírově, nerozumím rozpočtu a fakturaci!“. Pomož si sám, když zedníka nepotřebuješ!

Že je vám z toho všeho někdy na blití a máte chuť se vším praštit? A do toho vám zavolá známá osoba, že mu milovaná osoba umřela v náručí? Co chcete v tu chvíli říct všem těm „moudrým“? Že lidem chybí pokora a soudnost? Ne, že jsme všichni smrtelní! A odejdeme s holým zadkem.