Dárek za odměnu

Člověk někdy potřebuje zklidnit myšlenky, vydechnout, načerpat energii. Najít si svůj chrám klidu, kde bývá občas i odměněn. Za dobré skutky? Za to, že nepromarní svůj život nicneděláním? Můj chrám jsou Hukvaldy.

Vzpomněla jsem si na ten výlet v těchto dnech, kdy mám pocit, že něco, co člověk pomáhal budovat se skoro rozkládá. Není podstatné z čí viny, podstatné je, jestli se to podaří zachránit, jestli má smysl za to bojovat.  A k rozjímání přesně sedí atmosféra toho výletu loňského listopadu.

Nervózní, divný den. Pošmourný i v duších lidí. Typický podzimní se zimou za rohem.

Majitel krásného koně, kterého jsem fotila, na mě začal řvát, co to dělám. Tak  zde místo vraníka náhrada.

Zdá se mi to, nebo se opravdu usmívají?

Rybáři jsou nezmaři.

Cíl v dohledu, ale obloha nepůsobila optimisticky, v dáli již na kopcích ležel sníh.

Nervozita pokračovala. V základní občerstvovací stanici mi zakázali vyfotit úžasný sortiment výrobků, který stejně všichni znají, protože je na webových stránkách.

Tedy nebudu propagovat jejich typický a vyhlášený produkt.

Ale jinak se vlastně nic nezměnilo v podhradí, ani v oboře.

Ale něco tomu chybělo. Něco, co je mi vždy narozeninovým dárkem. Za dobré skutky? Za dobrý život? Že bych si vloni nezasloužila?

Objevili se, letmo mezi stromy, bleskově od pasu, ne v tak hojném počtu, jako předloni, ale byli tam. Daňci s danělami a daňčaty. Tedy jenom daněly.

A opět je zřejmě zaujala moje růžová bunda.

Spustila se náhlá chumelenice s deštěm.

V oblíbené hospůdce U Námořníka mě zasněženou pustili a pohostili i před otvíračkou. Proto tam chodím.

Je čas k návratu. Plískanici jsem utekla. I azuro se objevilo.

A dokonce se mi podařila i hudební produkce.

Máte také svůj chrám klidu, kde hodíte starosti za hlavu?