Moje dcery mají na podobné situace kouzelnou hlášku: "Mami, jsi naštvaná, nebo sis jen vypnula obličej?"

Vzpomněla jsem si, jak jsem před 20 lety vyjela poprvé s narozenou vnučkou s kočárkem. Vůbec jsem si neuvědomila jak se tvářím. Proti mě jdoucí pán pán mě překvapil otázkou: Mladá paní (!) Proč se tak mračíte? Tak jsem mu řekla, že se soustřeďuju na řízení :-) Když jsem ho přešla, pak jsem se teprve uvolnila :-)

Přesně tak, člověk se někdy zahloubá a ono se mu to odrazí na tváři.

I vážnou tváří je občas potřeba působit na své okolí, jak píšete, Ivko. Když se člověk má chuť na někoho usmát a z nějakého důvodu to nejde, může to udělat aspoň "vnitřně," tedy v duchu. Vnímavý protějšek to každopádně pozná

kdo chce poznat, pozná.

My víme, že jste dobrá... Já měla včera mraků jako při bouřce- nevrátila se mně tři dny kočky. Ale už je tady, potvora. A jsem zase šťastná...

A tož ...   No to znám z dřívějška, kdy jsem bydlela v domě se zahradou a kočky se promenádovaly venku. To byl člověk kolikrát nervozní už když se neobjevila ráno, ale přikráčela milostivě až odpoledne