Prosíme návštěvy, aby na pokoje nepřinášely čokoládu

Tak jsem tu zas. Opřena o recepční pult platím do kasy zdravotnictví poplatek za pohotovost a nemám ani tolik síly, abych se tu porozhlédla a zjistila, co se tu za ten rok, kdy jsem tu nebyla, změnilo. Loni jsem sem docházela téměř denně po dobu necelých 2 měsíců a ačkoliv se říká "Nikdy neříkej nikdy", přesto jsem ve skrytu duše doufala, že sem už nikdy nezavítám. Skoro hodinu se pak snažím najít v čekárně nejméně bolestivou polohu pro mé tělo, přičemž si rozhodně nepřipadám jako člověk vzpřímený. Moje snaha se však zcela míjí účinkem a jediným mým přáním je, ať už to přestane.

Kdybych vyhledala odbornou pomoc dřív, třeba by to všechno dopadlo jinak. Ale třeba taky ne. Zkrátka jak se říká: "pozdě bycha honiti!" Každopádně však věřím, že mi tu pomůžou. Nic jiného mi vlastně ani nezbývá...
A nezklamali. Jako ve snách si nechám v ambulanci napichovat žíly a podepisuju souhlas s hospitalizací, nicméně bolesti ustupují dříve než prvotní zděšení z toho, kde jsem se to na samém začátku víkendu vlastně ocitla.

Tak to je tedy moje premiéra. Moje malá premiéra. Coby dospělý pacient se ocitám na nemocničním lůžku poprvé. Nejsem věštec, abych věděla, co se stane v dalších dnech a jsem za to vskutku ráda, neboť vidina následujících dnů a potažmo týdnů by mě jistě nepotěšila.

Bolest. Únava. Úleva. Otazníky, skrývající se v mých očích a podobné, skrývající se v očích lékařů. Únava. Zoufalost. Marnost. - Pocity, které mě provázejí celým mým pobytem v tomto ústavu. A pak taky čekání. Nekonečné čekání. Přijde mi, že čas se tu neměří na minuty a hodiny, ale na dny a týdny. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Alespoň jsem se naučila trpělivosti. Pravda, byl to boj, při němž jsem zažila mnoho neúspěchů, ale vyplatilo se to nevzdat.

Po necelých dvou týdnech tedy odcházím bohatší o novou zkušenost a s velkým obdivem ke zdravotnickému personálu. Jsem moc vděčná sestřičkám za jejich péči a pomoc. Ano, vím, že je to jejich práce, nicméně ne každý by ve vypjatých situacích reagoval stejně jako právě ony. A v neposlední řadě bych ráda vyjádřila dík svým přátelům, jejichž upřímné podpory si velice vážím. Díky nim jsou také mimo jiné moje tašky při odchodu zaplněny různými druhy čokolády - spoooustou čokolády! Chápu, že respektovali přísný zákaz přinášení květin na oddělení a toto opatření mi vynahradili mojí nejoblíbenější pochoutkou, nicméně jsem měla chvílemi nutkání z jistých důvodů cedulku se zákazem přinášení květin mírně pozměnit :-)

Jak jsem již psala, všechno zlé je však pro něco dobré a já jsem během svého pobytu poznala také několik zajímavých lidí a vyslechla si hned několik životních příběhů. A ač je to možná k nevíře, i odtud si odnáším spoustu zážitků, je tedy dost možné, že vás nemine cyklus "Povídky z nemocničního lůžka" :-)