Čechy versus Morava. Pozor: vysoce pocitový článek! :)

Miluju Moravu. Opravdu. Vážně. Vroucně. Věrně. Bez nadsázky. A nikdy nepřestanu! Ráda bych ještě uvedla, že mám na mysli jedno konkrétní město Zlínského kraje, záměrně ho však nebudu jmenovat, a to především z důvodu případné nadměrné publicity :) Proto ho tedy zahrnu pod pojem "Morava". Toliko tedy poznámky pod čarou a nyní samotný projev:

Znovu opakuji: Miluju Moravu - bez nadsázky! Vždycky, když do tohoto kraje přijedu, stává se ze mě jiný člověk, stávám se součástí tohoto úžasného místa. Zásluhou okolní přírody, zásluhou "domorodců". Především jim patří můj velký dík!

Největším pozitivem, které mě ve zdejším kraji okouzlilo je, že lidé se tu nezabývají problémy jako v Praze a ve Středních Čechách vůbec. Nebo se jimi možná zabývají, ale nikoliv na veřejnosti. Na veřejnosti nepotkáte zamračeného člověka (až na malé výjimky, samozřejmě), v tomto kraji narážíte pouze na úsměvy. Úsměv na tvářích domorodců je tu stejně přirozeným jevem jako když ráno vychází slunce a večer zase zapadá. Jaká to změna oproti naší stověžaté matičce! Bez urážky - věřím, že Pražané jsou v tom zcela jistě nevinně, vždyť dojíždějících a přistěhovalců je tu možná více než rodilých Pražanů - nicméně to nic nemění na faktu, že mě kdykoliv po příjezdu do našeho hlavního města pohltí dusná atmosféra, jež mě ze svých kleští pustí zase až za hranicemi hlavního města. Po pravdě - není to příjemný pocit!
Nedávno jsem vyslechla příběh jedné ze svých kamarádek, toho času v Praze žijící, s úmyslem zdržovat se zde trvale. Toho času navíc v 6. měsíci těhotenství. K tomu ještě toho času na rodičovské dovolené s 5letým synkem. Kamarádka se mi svěřila, že jízdě MHD se vyhýbá jako čert kříži, nicméně někdy není zbytí. A tak tomu bylo právě v tomto případě, kdy při jízdě dopravním prostředkem hromadné dopravy s jedním dítkem za ruku a druhým na cestě pomáhala do tramvaje mamince s kočárkem. "Představ si, stála na zastávce, zastávka plná lidí, tramvaj plná lidí, ale nikdo jí nepomohl! Chápeš to?" ptala se mě. I ona sama však uznává, že otázka to byla víceméně řečnická. Proto jsme také rozhovor na toto téma ukončily dříve než jsme ho vlastně začaly..
A právě tenhle nezájem o okolí je natolik rozdílný a do očí bijící od přístupu na začátku zmiňovaných obyvatel druhé strany naší republiky! Tady se mi ještě nikdy nestalo, že by mi někdo na prosbu o pomoc neodpověděl. Tady se mi naopak už vícekrát přihodilo, že při svém tápání mi druzí sami nabídli pomocnou ruku! Úsměv, vstřícnost, přátelské chování a pozitivní přístup k životu celkově - to jsou věci, které na zdejších obyvatelích obdivuju a veřejně přiznávám, že jim leckdy tyto vlastnosti ve skrytu duše závidím!