Tak včera došlo i na mě. Na vlastní kůži jsem zakusila onen novodobý kulturní zázrak jménem Caveman.
K celé akci jsem přistupovala obezřetně. To, že jsem na Cavemana neslyšela jedinou negativní reakci, ve mne vyvolalo spíše pochyby. Každý mi tvrdil: budeš se smát od začátku až do konce! Budou tě bolet břišní svaly, a hned, jak budeš mít příležitost jít znova, půjdeš! Jasně, říkala jsem si. Tyhle mánie prožívám občas trochu jinak než ostatní…
U Borata jsem třeba trpěla. Neužiju si skoro žádný animovaný film, zato mám ráda houby a rozinky. Myslím si, že Klaus byl docela inteligentní a schopný prezident (a to nejen ve srovnání s Milošem Zemanem). I ke Cavemanovi jsem tedy byla dost skeptická.
Stále na pochybách jsem se usadila v divadle a s napětím čekala, co přijde. „Haf, haf,“ ozvalo se kdesi za oponou. V průběhu několik dalších minut se z toho vyvinula píseň „Haf haf haf, mňau mňau mňau, chro chróóó.“ Proboha. Tak je to tady, měla jsem pravdu. Řada diváků se s postupnou intenzitou „písně“ začínala smát, několik dalších, včetně mě, se nervózně vrtěla na židli. Tenhle styl humoru (tedy představa, že budu-li dělat úplnou volovinu pořád dokola, bude to čím dál tím zábavnější) tedy opravdu nemusím.
Jakub Slach si mne ale brzy získal. Na jevišti se pohyboval naprosto přirozeně, vtipně a vkusně si ze sebe (i ze všech přítomných) dělal legraci a to jen za pomoci několika „nezbytných“ rekvizit. Čistící mop, pravěká malba a židle. Tedy one man show, jak má být.
Zkrátka, ať chcete či ne, smát se budete. Nejedná se přitom o nějaké hlubokomyslné dílo shůry. Ba právě naopak. Obsahem jsou každodenní nedorozumění jako důsledek rozdílů mezi ženami a muži. Ženská spolupráce a „nelogika“ oproti mužskému mlčení a vyjednávání. Oříšky a rybaření. Denní limit dvou tisíc slov pro muže. Přepínání televize. Ta jedna polička v garáži. Postelové hraní s oštípkem. A překvapivé zjištění, že muži vlastně nejsou kreténi (nebojte, pánové. O tom já jsem nepochybovala ani před Cavemanem. Pokud máte ovšem potřebu se o tom ujistit, rozhodně na hru vyražte.)
Caveman vsadil na silnou kartu. Snad trochu líbivou, kýčovitou a lidovou; ale pravdivou. Překvapilo mne, že hra vznikla ve Velké Británii. Měla jsem za to, že Češi jsou unikátní v tom, jak se dokáží smát sami sobě. Ale k suchému britskému humoru máme asi blízko. A původ hry je navíc v tomto případě vedlejší – rozdíly mezi ženami a muži jsou nakonec všudypřítomné, a to napříč hranicemi států.
Zdá se tedy, že Cavemana si užije opravdu každý. Všichni, koneckonců, rádi zjistíme, že náš životní příběh není vůbec tak vágní a nudný. A že naopak právě naše vlastní přešlapy stály za vznikem tak úspěšné hry, která baví diváky už od roku 1991. V Cavemanovi je zkrátka v hlavní roli každý a přitom všichni najednou. Při každém zasmání jakoby k sobě měli diváci blíž. Protože to, že se smějete, vás prozradí – evidentně víte, o co jde. A je fajn nebýt v tom našem malém „neštěstí“ sám.
