Začátek našeho pobytu ve Štrasburku nejde tak po másle, jak bychom si s Evčou, spolužačkou ekonomie z Karlovky, přály.
Naše několikatýdenní snažení o nalezení studentského ubytování zatím nepřineslo ovoce a my vyrážíme do města s vědomím, že během maximálně dvou týdnů, kdy můžeme zůstat u známých, si musíme najít něco trvalého. Nutno říci, že z počátku jsou naše nároky mírně řečeno vysoké. Obě máme představu sympatického studentského bytu v pěší vzdálenosti od školy s dvěma volnými pokoji a bandou milých, veselých, a zároveň zodpovědných a rozumných spolubydlících. Rády bychom se přitom vešly do relativně skromného studentského rozpočtu a měly dost peněz na zábavu a prozkoumávání Francie.
Náš víkendový maraton po volných pronájmech ukazuje Štrasburk ze všech možných stran. Jdeme se podívat na špinavou díru uprostřed nádherného malebného předměstíčka i na dvoupatrový být, který sice disponuje čtyřmi malými ložnicemi, ale zato dvěma obrovskými obývacími pokoji a k tomu ještě prostorem pro párty a domácí kino. Další překvapení nás čeká u zdánlivě ideálního inzerátu na spolubydlení („colocation“) v centru města. Ulice Rue des orfevres je hned vedle katedrály, ale byt vchod číslo 22 hledáme marně.
Když už si začínám připadat jako na Grimmauldově náměstí z Harryho Pottera, dozvídáme se, že v okolí Štrasburku jsou ulice Rue de orvefres dvě. Samozřejmě, že stojíme v té špatné.
Navzdory podobným eskapádám v průběhu dalších dnů se ale i na nás usmálo štěstí a můžeme do konce října bydlet po boku sympatického páru, Francouze a Maďarky, a jejich dalšího švýcarského spolubydlícího. Do centra je to asi 10 minut na kole, které je tu opravdu nejběžnějším a nejpraktičtějším dopravním prostředkem. Cyklostezky lemují téměř všechny ulice ve městě a neznalí chodci, kteří na ně vkročí, si koledují o nehezkou srážku.
Velmi brzy si také všímáme, že všechny kola jsou v dost příšerném stavu, ale přesto je střeží bytelné drahé zámky a řetězy, leckdy asi dražší než samotná kola. Spolubydlící Regis nám vysvětluje, že kradení kol je tady takový národní sport. Nejde o to kradené kolo rychle prodat a zázračně na něm zbohatnout. Mladí se prostě baví tím, že zámek uštípnou, na kole si zablbnou a pak ho pohodí kolem.
Ve Štrasburku se zkrátka opravdu nevyplatí do městských kol moc investovat. Poučena se proto v neděli vydávám na burzu kol, která se tu koná čtyřikrát do roka. Při příchodu mi spadne čelist. Přijít o pár minut dřív opravdu nestačí. Přede mnou se vine fronta tak čtyř set lidí, všichni čekají na vstup do haly, kde prodejci dopoledne kola umístili a technici ohodnotili. Způsob nákupu kol trochu připomíná předvánoční šílenství. V hale skoro není k hnutí, natož k nějakému projíždění, takže většina lidí čapne kolo, které jim padne do oka, přečte si, zda ho technici ohodnotili jako „correct,“ „passable,“ nebo „médiocre,“ a vyrazí k východu. Podobně to dělám i já. Problém je, že když si vyhlídnete jedno kolo a rádi byste se ještě porozhlídli po jiném, riskujete, že o to původní přijdete. Procházet se tu s kolem se totiž moc nedá. Já mám to štěstí, že používám Evču jako dočasného hlídače a stojánek v jednom, ale kdo takové štěstí nemá, musí to risknout na první dobrou, nebo se s původním úlovkem rozloučit.
Já si nakonec vybírám sympatické horské kolo za necelých 70 euro, vystojím si s ním o něco méně sympatickou hodinovou frontu a ve čtyři odpoledne pak s Evinou vyrážíme na opravdu zasloužený kebab.
