Přestože s počátkem října vše nasvědčovalo tomu, že můj život v Anglii zapadl do vyjetých kolejí, před několika dny jsem se dozvěděla od své chesterské koordinátory Annie (která snad konečně vyslechla mé reptání na současnou hostitelskou rodinu) že se o víkendu přesouvám do jiné rodiny - svobodná matka s osmiletou dcerkou.
Sbalila jsem tedy všechny své věci (či se o to spíš pokusila, protože po onom natolik vydařeném výletu do Wrexhamu, což je v podstatě jedno velké nákupní centrum, jsem samozřejmě všechno nenacpala do kufru a musela se tahat s množstvím igelitek), vysvětlila své dosavadní host mamce, že problém rozhodně není v ní, protože ona je přece hrozně fajn, a pro mě je to možnost skamarádit se s někým své věkové kategorie (moc přesvědčující vysvětlení, zvlášť když člověk uváží, že Molly je o deset let mladší, ale jde o učebnicový příklad malé nevinné malé lži), a změnila své dosavadní bydliště o celých pět minut chůze.
Přestože bych nerada něco zakřikla, nová rodina se zdá být perfektní. Už druhý den, co tu jsem, mám v host mum kamarádku a v osmileté Molly rozkošnou mladší sestřičku. A co víc, poprvé po několika týdnech jsem nevečeřela hranolky. Zázrak za zázrakem. Další dobrá věc je to, že už se nemusím při každém mytí rukou nejdříve opařit, a poté se situaci snažit zachránit ledovou vodou (na to si nezvyknete ani po měsíci, přísahám). Ale asi bych měla zůstat u toho, že si můžu s rodinkou normálně povídat a nikdo není naštvaný, že jsem ukradla z lednice pomeranč.
Škola se začíná pořádně rozjíždět, každé pondělí esej z filosofie, úterý 'listening log' a 'reading log' z aktualit na francouzštinu (což je mimochodem dost užitečné, dozvěděla jsem se tak například, že iPhone může vybuchnout a nebo že papež navštívil Prahu), potom následuje něco zabijáckého na anglickou literaturu a nakonec tradiční páteční test z psychologie.
Úžasný vynález na „naší“ škole je, že minimálně 6 z celkových 14 volných hodin ve dvou týdnech (všechno se tu totiž počítá na dva týdny) musíme věnovat studiu. Což neznamená poklidně si něco číst v naší sixth form's common room (tedy potterovské společenské místnosti), ale jít buď do knihovny nebo do tajemného 'room 6' (pokoj, který jsem za celou tu dobu ještě neviděla, jen o něm všichni pořád mluví) a přemluvit některého z vyučujících či zaměstnanců, aby mi podepsali křiklavý oranžový formulář.
S koncem druhého měsíce mám za sebou i první pořádné faux-pas, hodné nevinného exchange studenta. Svým ustavičným 'Hmm sorry, can you repeat it, please? And again and again and again....' jsem donutila jednoho milého spolužáka zopakovat cosi, co se zdálo být nesrozumitelným anglickým zaklínadlem, nejméně čtyřikrát a stále bezúspěšně. Obrátila jsem se proto na slečnu stojící vedle nás (přestože vypadala, že se cítí ještě trapněji než nebohý Matty) a ta mi záhadu konečně objasnila. S kamenným výrazem vyslabikovala osudné: 'Oh you look very nice today!' Z vlastní zkušenosti dodávám, že se jedná o jeden z nejlepších receptů, jak odradit ty, kteří se s Vámi i přes jazykovou bariéru snaží navázat kontakt.
