Chladivá šumná Šumava

Konečně je tu léto! Horké, divoké, svobodné, čas čas dovolených a prázdnin. Těšíme se na něj celou zimu a na jaře se ho už nemůžeme dočkat. Jenomže pak přijde okamžik, kdy se naše tělo a mozek přehřeje, kůže spálí a krev se začne vařit, zvláště při pomyšlení, že dovolená je za námi a před námi jenom práce a zase práce. Slunce pálí jako šílené, silnice a zdi domů jsou rozžhavené doběla, horký vzduch se stává nedýchatelným a zoufalí zpocení lidé ve městech už ráno vědí, že před horkem celý den neutečou a dnes v noci vedrem neusnou.

Ještě, že máme v jižních Čechách Šumavu. Stačí na ni jenom pomyslet, představit si svěží chládek u bublajících potůčků pod mohutnými smrky, mrazivý chlad vody některého z přítoků Vydry, nebo červencovou jinovatku na záhadných rašeliništích a hned se to rozpálené peklo letošního léta lépe snáší.
Letní noční mrazy na Šumavě jsou jenom třešničkou na dortu záhad, tajemství a bohatství rozmanitosti, které se ve zdejších kopcích skrývají. Ačkoli přes den – tak jako všude jinde v Čechách - stoupají teploty k tropické třicítce, v noci klesají – jako by se nechumelilo  - až pod nulu. Letošní červenec zatím přinesl mrazivých šumavských nocí dvanáct, což je nejvíce za posledních patnáct let.
Mrazivý dech doby ledové, který se zázrakem uchoval uprostřed civilizací rozleptané Evropy, je malý zázrak. Z těch dávných ledových časů se navíc na Šumavě dochovaly i některé stromy, rostliny a živočichové, jako třeba bříza zakrslá, hořec panonský nebo střevlík menetriesův. Je dobré si občas uvědomit, jaký kouzelný, pestrý a rozmanitý svět máme hned za humny a o co chudší bychom bez Šumavy byli. Zvláště když je horko k nesnesení a pouhé pomyšlení na šumavskou jinovatku ochladí přehřátou duši líp než vychlazené pivo.