Slušnost jako přímá linka na pastvu aneb Blízké setkání se systémem

Nemáte nárok. Ale zkuste se domluvit v zaměstnání a rozvažte pracovní poměr. Tak zněla rada úřadu práce, na kterém jsem se byla zeptat, zda jako rozvedená matka, toho času absolutně bez příjmu, mám nárok na sociální pomoc.

Tak hezky popořádku. Loňský rok byl pro mně rokem životních změn a nových zkušeností. Na jaře jsem odešla s rok a půl starým synem od manžela. Nebudu rozepisovat, jaké jsem k tomu měla důvody, ale abych předešla spekulacím – neodcházela jsem k jinému muži. Vlastně jsem ani pořádně neměla kam jít, azyl mi poskytla maminka.

Rázem jsem se ocitla v situaci, která byla pochopitelná a nijak mě nezaskočila – z rodičovského příspěvku jsem živila dva lidi. Dalo se. Ale pak jsem příspěvek vyčerpala.

Ještě s manželem (nyní již bývalým) jsme se dohodli, že budeme příspěvek čerpat nejkratší možnou dobu, tedy dva roky. A to z toho důvodu, že jsme si přáli mít mezi dětmi plus minus dvouletý věkový rozdíl a chtěli jsme příspěvek včas vyčerpat. Co se totiž z rodičovského příspěvku na první dítě nevyčerpá do mateřské na druhé dítě, to propadne. Nehledě na to, že delší čerpání = větší znehodnocení peněz inflací.

Od manžela dostávám výživné na syna, a to je veškerý příjem, který máme. Malému ještě nejsou tři roky a jsem s ním tedy stále doma. Do školky mi ho vezmou nejdříve ve třech letech, a to budu mít podle všeho hodně velké štěstí, když se mi ho podaří umístit. Je totiž narozený v druhé polovině roku a datum má rozhodující vliv. (Děti narozené dříve mají přednost.) A po odchodu od manžela čerpání rodičovského příspěvku přeplánovat, když už mi zbývalo pouze pár měsíců čerpání, nemělo smysl a mou situaci by to nijak neřešilo.

A tak jsem se šla zeptat na úřad, zda bych mohla žádat o nějakou finanční pomoc do doby, než se vrátím zpět do práce.

Vy máte platnou pracovní smlouvu? zněla otázka úřednice. Ano, mám, odpověděla jsem. Aha, tak to ale nemáte na nic nárok. Od roku 2015 platí novela, která říká, že kdo má pracovní smlouvu, nemá nárok. Argumentovala jsem, že mohu prokázat nulový příjem, že jsem od zaměstnavatele uvolněná na řádnou rodičovskou dovolenou a že k jistému datu se mnou počítá a já se chci do práce vrátit. Jenom teď potřebuji překlenout náročné období.

Vysvětlila jsem úřednici celou svou situaci a zeptala se jí, co mám tedy dělat. Musím říct, že paní byla velmi chápavá a ochotná a opravdu se snažila vymyslet, jak by se to dalo udělat. Nakonec přišla pouze na jednu věc. Mám se prý zkusit domluvit se zaměstnavatelem, dát výpověď (tím mi vznikne nárok na sociální dávku) a po uplynutí rodičovské dovolené podepsat novou pracovní smlouvu. Koukala jsem jako z jara. Za prvé mi přišlo absurdní, že na úřadu práce mi radí dát výpověď z pracovního poměru, a za druhé to přeci nemůžu udělat. Kde mám jistotu, že mě pak vezmou zpátky?!

Nakonec jsem tedy odcházela pouze s pocitem obrovské nespravedlnosti a křivdy. A to jsem byla žádat o sociální pomoc poprvé v životě! Vlastně jsem ani nevěděla, co mám chtít, když se mě ptali, proč tam jsem. (Na rozdíl od lidí, kteří přesně vědí, co mají žádat a na co mají nárok, a kteří si ze sociálního systému udělali způsob obživy.)

Bohužel u mě se sešlo víc okolností najednou, které způsobily, že jsem propadla dírou v systému a můžu jít tak maximálně okusovat kůru ze stromů. Ačkoliv jsem řádně pracovala a platila všechno, co jsem měla.