Dobrá máma

Nemám na mysli jogurt. Mluvím o skutečné matce a jejích předpokladech pro to obstát v této roli. Dozvěděla jsem se totiž, že jsem špatná matka proto, že se vyčleňuji z komunity matek a netlachám s maminkami o barvě stolice dětí.

Matkou může být kdekdo, ale být mámou je něco docela jiného. Natož pak dobrou. Ale co činí matku dobrou a která je naopak špatná? A kdo má právo to soudit?

Dobrá máma je milující, obětavá, pečující, trpělivá, laskavá i přísná zároveň, důsledná… A mohla bych pokračovat.

Aby se máma mohla stát dobrou mámou, musí strávit denně aspoň dvě hodiny řečněním o příkrmech a utírání zadku potomka s ostatními mámami. Nebo lépe tři hodiny? Nebo nemusí?

Jistěže nemusí. Jsem si jistá, že v tom podstata dobré mámy skutečně netkví. Netvrdím o sobě, že jsem dobrá máma. Ale stejně tak netvrdím, že jsem špatná. Můžu však říct, že se opravdu snažím, a co je důležité – mám sama před sebou čisté svědomí a z práce, kterou péče o dítě bezesporu je, dobrý pocit. Vlastně je to jedna z mála prací, která má pro mě opravdu hluboký smysl.

Nečtu mateřské příručky a magazíny, nedebatuju na maminkovských fórech, nemám ani facebook. Řídím se vlastním rozumem a intuicí a občas se zeptám na názor zkušenějších.

Dělám všechno správně? Jasně že nedělám! Jsem člověk – chybující, ale také zodpovědný. Troufám si tvrdit, že mé chyby se drží v rovině drobných výchovných přešlapů, nežli by se jednalo o nějaká fatální pochybení.

Každý den přináší nové situace, které si žádají nová řešení. A tak, jak se učí moje dítě, učím se s ním i já, protože žádnej učenej z nebe nespad. A stejně tak, jak moje dítě zkouší, kam až může, zkouším i já, co mi projde, jaká taktika nebo fígl na něj zabere. Hrajeme si a přitom se vzájemně víc a víc poznáváme. Oba děláme krůčky ve svém vývoji.

Že vášnivě nedebatuju na baby diskusích a na pískovišti? No a?! Jak tím trpí moje dítě? Je veselé, aktivní, na svůj věk přiměřeně socializované, má milující a plně oddanou mámu. A i na to hřiště se dostane, kdyby snad někoho napadlo říct, že právě o tuhle věc ho svým přístupem ochuzuji.

Vedu ho ke slušnosti, k práci (pochopitelně adekvátně jeho věku), k ohleduplnosti a zdravému sebevědomí. Povede se mi to? Bude úspěšný můj životní „projekt“ s názvem Dítě? Bůh suď.

Proto mě nechávají v klidu připomínky o mých mateřských kvalitách, které se opírají o jednu naprosto bezvýznamnou proměnnou v celém tom imaginárním vzorci, jak být dobrou mámou.

Vedou ale k zamyšlení. Kdo může říct „Jsi dobrá máma!“?  Nebo naopak „Jsi špatná máma!“?

Jediný, kdo má právo vystavit nám jednou účet za rodičovské snažení, jsou samotné naše děti. Nikdo jiný. Jak by řekl klasik – Hin sa hukáže!

Prozatím mi stačí něžné ranní pohlazení, které předchází urputnému „Mamicho, távat! Už je den!“ a uslintaná pusa od dudlíku na „bobou noc“. Je to pro mě důležitá a vzácná zpětná vazba. Zpráva, že si nevedu zas tak úplně špatně.