Můj porod (akutní císařský řez)

Do termínu porodu mi zbývalo deset dní. Vzbudila jsem se v jednu hodinu ráno. Chtělo se mi na záchod. Když jsem však došla na toaletu, najednou se ze mě začalo valit neuvěřitelné množství vody...

Nevěděla jsem, jestli jsem se počůrala nebo jestli už je TO tady. Voda se však ze mě valila dál a dál a tak mi bylo jasné, že tohle už je ono! Začala jsem být hrozně rozrušená, zmatená, najednou jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Manžel nebyl doma, neměla jsem dobalenou tašku do porodnice. S ručníkem mezi nohama jsem šla volat manželovi, ať přijede domů a rychle jsem balila zbytek věcí.

Do porodnice jsme dorazili v půl třetí ráno, já s ručníkem stále mezi nohama. Zde mi natočili monitor, udělali prohlídku a oznámili, že voda sice praskla, ale zatím se nic nekoná. Manžela poslali domů a mě odvedli na pokoj s tím, ať si lehnu a vyspím se, ráno prý začnou vyvolávat porod. Usnout jsem nemohla ani náhodou a tak jsem se až do rána převalovala na posteli s myšlenkami na to, že už dnes budu mít miminko.

Ráno se vystřídaly směny a tak večerní slib, že se začne vyvolávat porod, zůstal nesplněn. Místo toho mi přinesli snídani a čas od času přišli vyšetřit. Takhle jsem vyčkávala až do oběda. Okolo oběda už začaly nastupovat bolesti. Kontrakce přicházely nepravidelně, ale daly se vydržet. Okolo třetí hodiny odpoledne za mnou přišel manžel. V té době už se bolest stávala čím dál tím víc nesnesitelnější. Měla jsem pocit, že už víc nezvládnu, vyšetření však ukázalo, že jsem otevřená pouze na jeden prst. Cože??? Do šesti do večera jsem se svíjela bolestí, zakousnutá do polštáře a snažila se neřvat nahlas. Další dvě maminky, které se mnou byly na pokoji, mě upřímně litovaly. 

Bolestí už jsem téměř neviděla a tak jsem šla zazvonit na porodní sál. Opět mě čekalo další vyšetření. Už jsem otevřená na tři prsty. Hurááá. Byla jsem odeslána na přípravu, což znamená klystýr. No fuj! Po této velice "příjemné" proceduře jsem se zavřela na záchodě se sprchou a zde strávila další hodinu. Když bylo konečně po všem, můj muž mě odvedl na porodní sál a byla jsem šťastná, že konečně dostanu něco proti bolesti. Napíchnutí epidurální anestezie jsem vůbec necítila a během chviličky téměř všechna bolest ustala. Díky tomu, že jsem se trochu uvolnila, jsem se rázem otevřela na osm prstů. Zhruba po hodince však tlumící látka přestávala účinkovat a bolesti už zase začaly nabírat na intenzitě, tak mi tam ještě trochu přidali a kolem desáté večer jsem byla konečně otevřená na všech deset prstů a připravena rodit.

Tělo sice možná bylo připraveno rodit, moje hlava ovšem ne. Dodnes si to vyčítám, že jsem zbytek porodu nezvládla a vše nakonec skončilo akutním císařským řezem. Když jsem byla doktorkou a porodní asistentkou vybízena, ať tlačím, tak jsem to prostě nedokázala. Neměla jsem sílu, byla jsem vyčerpaná a ta bolest byla tak obrovská. Slyšela jsem povely dýchejte, tlačte, ale vše ke mně přicházelo jakoby z dálky a nic z toho jsem nedokázala udělat. Když jsem zaslechla, že mi přivážou nohy, zmocnila se mě obrovská panika a začala jsem křičet. Doktorka s asistentkou se na sebe podívaly a padlo rozhodnutí, že udělají císařský řez. V tu chvíli mi to přišlo jako vysvobození.

Najednou šlo vše rychle. Bolest už mě tak pohlcovala, že jsem přestávala vnímat, co se se mnou děje. Pamatuji si, že nade mnou stála spousta lidí. Svlékli mě, přikurtovali, oholili spodek a na obličej dali masku. Dál už nic. Syn se narodil přesně v 0:53 hod, měřil 51 cm a vážil 3,55 kg. Probudila jsem se před sálem, vedle mě stál manžel. Po chvíli mi přinesli mého syna. Přiložili mi ho k prsu a po minutě zase odnesli a mě odvezli na JIP.

Přestože to byla už druhá noc, kdy jsem nespala, měla jsem za sebou porod a v sobě tišící léky, nemohla jsem usnout. V myšlenkách jsem se stále vracela k tomu malému stvoření, které jsem na tu chviličku zahlédla. Když se začalo rozednívat, rozřezané břicho začalo ukrutně bolet. Nemohla jsem se otočit ani na bok. Navíc jsem měla napíchnutou žílu, zavedenou cévku na moč a ovázané nohy. Ten den mi mého chlapečka přinesli ukázat ještě dvakrát. Pokaždé jen na pár minut.

Další den ráno už mě převezli na normální pokoj a syna jsem měla konečně u sebe. Dodnes si však vyčítám, že jsem při porodu tak selhala. Že jsem byla slabá a nezvládla jsem to. Vyčítám si, že syn byl prvních třicet hodin někde úplně sám bez své maminky, že jsem ho neviděla, když přišel na svět a nemohla jsem být s ním.