Můj budík nosí pyžamo

Ráno mě vzbudil budík. Počkat, vždyť já žádný budík nemám. Mám přece dítě, které začne pravidelně v pět hodin ráno vřeštět. Jdu si tedy uvařit kávu, kterou si studenou o 12 hodin později vypiju. Dřív se k ní bohužel nedostanu.

Jdu převléct toho malého skřeta z pyžama, přebalit a nakrmit. Vše se odehrává za hysterického pláče, protože mu právě rostou zoubky. Nepomáhá zpívání, houpání ani říkanky. Když projdu okolo zrcadla, říkám si, zda nejsem náhodou já ten důvod, proč řve. Vypadám opravdu hrozně. Oči mám krvavé, orámované hrůzostrašnými kruhy z nevyspání. Vlasy rozcuchané a vlivem hormonů z větší části vypelichané. Noční košili zdobí mapy vyblinkaného mléka od mého milovaného syna. Jsem si jistá, že kdyby mohl chodit, utekl by přede mnou. Naštěstí jsme stále ve fázi, že kam ho položím, tam ho taky najdu.

Celé dopoledne se mu poctivě věnuji, hrajeme na kukanou a mám radost, že alespoň máma schovaná za plenou ho dokáže rozesmát. Když konečně usne, jdu uvařit oběd. Mám co dělat, abych to stihla. Za hodinu je tu manžel. Rychle oškrábu brambory a osmažím rybí file. Na víc se dnes bohužel nezmůžu, ale co. Ryba je přece zdravá. Škoda jen, že rybí filé zahlédlo rybu maximálně z rychlíku a je vyrobené spíš z jakéhosi odpadu s příchutí ryb. Když přijde můj milovaný z práce, stále jsem ještě v poblinkaném pyžamu a jdu si teprve čistit zuby. Jestli se sebou brzy něco neudělám, jsem si jistá, že mě určitě opustí. 

Po "o" vyrážíme v kočárku ven na procházku. Moje předsevzetí ujít alespoň deset kilometrů, abych získala zpět svou postavu, bere po půlhodině za své. Ten malý netvor opět ječí, všichni se po nás ohlíží a já cítím, jak mě střídavě polévá horký a ledový pot. No nic, dnes tedy tu procházku ukončíme, hubnout se bude příště.

Cestou domů se ještě zastavím v obchůdku u nás v ulici, abych nakoupila pečivo. Když vycházím, zastaví mě místní pobuda. "Pani, nemáte pět korun?" V jedné ruce má cigáro, ve druhé lahváče. Dělá si ze mě srandu?? Opravdu si myslí, že mu ta (rozumějte já) upachtěná matka s malým řvoucím dítětem a rodičovským příspěvkem 7.300,- bude dávat nějaké peníze? To snad nemůže myslet vážně! Nejraději bych mu to cigáro zašlapala do země a lahváčem ho bacila po hlavě. Značně rozladěná jdu domů.

Konečně je sedm hodin. Díky Bohu. To znamená, že se jde koupat a konečně ten malý uřvánek půjde spát. Přesně ve 20:30 usíná. Pustím jeho ručičku, kterou se mě drží, dám mu pusu a ještě chvíli se kochám. Když spí, je tak kouzelný. Po chvíli odcházím ke své ranní kávě a pro radost si napíšu něco na svůj blog.