Diagnóza: Jsem z rozvrácené rodiny

V Česku se rozpadá téměř polovina manželství. Děti tak od rodičů získávají vzor, podle kterého se budou jednou chovat i ve svých rodinách. Zajímá to však vůbec někoho a jak vlastně děti vnímají rozpad rodiny?

Můj otec i matka jsou oba dvakrát rozvedeni a v současné době má každý nového partnera. Mám tři nevlastní sourozence a každý z nich má minimálně jednoho dalšího nevlastního sourozence, protože první manžel i manželka mých rodičů se také dvakrát rozvedli. Některé děti jsou z manželství prvních, jiné z manželství druhých. S některými jsem vyrůstala, jiné téměř neznám. Přijde vám to trochu zamotané? Ani v rodině mého muže to není o moc lepší. Jeho matka je dvakrát rozvedená a třikrát vdaná. Jeho otec je rozvedený pouze jednou, novou partnerku ani ženu už si nenašel. Vlastního sourozence má jednoho a k němu další dva nevlastní. Každý z nich však má jiného otce.

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to od mých rodičů neuvěřitelně sobecké, že se prostě jen tak žení, vdávají, rozvádějí... Nemám ráda otázky na svou rodinu, nerada někomu vysvětluji tyto spletité vztahy a popravdě se za to i stydím. Přijde mi, že to jaksi snižuje můj společenský status. Už od dětství závidím všem svým přátelům a spolužákům, kteří mají úplnou rodinu. Proč to tak nemůže být i u nás? Proč prostě nemůže být jen máma, táta a děti?

Nikdy jsem doma nechtěla žádné cizí pány, strejdy, otčímy nebo jak se jim říká. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat do jiného města, protože se naši rozvedli a nikdy jsem nechtěla žalovat svého otce kvůli alimentům, které na mě neplatil. Chtěla jsem takovou rodinu, která jede každý rok na dovolenou, v létě pod stan nebo k moři, v zimě na hory. Rodinu, která hraje společně hry a chodí na výlety. Takhle si představuji ideální rodinu.

Je mi smutno z toho, že jakoukoliv významnější událost nemohu oslavit se svým otcem a matkou společně. Narozeniny, svatba, těhotenství, narození syna, rodinná dovolená, maturita, přijetí na vysokou, řidičák, povýšení v zaměstnání a dalších tisíc věcí. Nic z toho jsem nikdy nemohla sdílet s oběma rodiči. Časem si na to člověk zvykne, s narozením syna se však ve mně tyto negativní emoce opět rozvířily. Štve mě, že můj syn nepozná babičku a dědu dohromady. Už teď je mi proti srsti, že jednou mu budu vysvětlovat, že jeho babička žije se "strejdou Rudou", jeho děda s "tetou Evou". Jeho druhá babička žije se "strejdou Jardou" a druhý dědeček žije sám. Na jeho první a ani žádné další narozeniny se nikdy nesejde celá rodina. Opravdu krásný vzor pro malé dítě...

Je to teprve krátká doba, co jsem založila svou vlastní rodinu. Zatím jsme pouze tři. Já, můj muž a náš syn. I když naše rodiny jako vzor do života úplně selhaly, alespoň víme, co nechceme. Nechceme, aby náš syn zažil to, co jsme zažili my dva. Chceme pro něj to, co jsme my sami neměli - milující rodiče, domov a časem třeba i nějakého sourozence. Nevím, zda si to tak kdysi plánovali i naši rodiče, ale pevně doufám, že právě my budeme patřit do té poloviny manželství, která se nerozvádějí. Pokud jste dočetli až sem, budu moc ráda, když nám v duchu pošlete nějakou pozitivní myšlenku. Pozitivní energie totiž není nikdy dost a snad nám to i díky tomu vyjde.