Žena ve vlaku aneb Byla to vražda...

Žena neurčitého věku, ani mladá ani moc stará, sedí u okénka v prázdném kupé. Na klíně má poznámkový blok plný divných a nečitelných znaků, kterým rozumí jen ona sama. Patrně to má něco společného s literaturou doby přemyslovské,…

…či co, ale to je dost možná jen taková zástěrka. Zdá se, že zájem o starší českou a latinskou literaturu pouze předstírá. Kdo ví, co má ve skutečnosti za lubem? Vypadá podezřele. Chvíli nahlíží do svých šifrovaných poznámek, cosi podtrhává barevným fixem a tu a tam namíří svůj smartphone k oknu a fotí si okolní krajinu. Co je na ní tak zajímavýho? Jenom běžný výjevy, co jsou obvykle k vidění podél trati: zasněžená pole, les, koleje, polozbořené nádražní budovy, předměstské zahrádkářské kolonie, stožáry elektrického vedení nebo hopkající zajíc. Co ji na tom, ksakru, tak uchvacuje?

To je fakt divný! Kdyby si aspoň hrála na tom svým chytrým telefonu nějaký takový ty hry. Ale to ona ne. Civí do těch svých poznámek v sešitě, něco si sotva slyšitelně mumlá pro sebe a občas, když je venku další pole nebo les, fotí a fotí.

Do jejího kupé vstoupí slečna ve slušivé nádražácké uniformě a nabízí občerstvení z pojízdného vozíku: „Dáte si nějaký nápoj nebo obloženou bagetu?“ láká záhadnou cestující.

„Máte kafe?“ ženin pohled tázavě spočine na velké termosce.

„S mlékem nebo bez?“

„Kolik to stojí?“ ptá se žena opatrně. Není včerejší. Na nádraží své výchozí stanice minula bez většího zájmu hned několik stánků s Coffee to go a drobným občerstvením. Zdejší ceny: 80 korun za kávu a 60 za obloženou housku ji opravdu zrovna neberou. V batohu si nese, jako vždy, vlastní svačinu.

„Deset korun“, usměje se mile stevardka.

„Deset korun?“ nevěřícně opakuje zvláštní pasažérka. „Tak to si dám, prosím, dvě mlíčka“, řekne milostivě. Vyloví z peněženky hrst drobných a tváří se jako by právě uzavírala obchodní kontrakt za miliony.

Žena se opět zahloubá do své tajuplné činnosti. Kdo to kdy viděl, aby se někdo jejího věku rýpal v tom, kdy byla napsaná Kosmova nebo Dalimilova kronika?

Zrovna se snažila zapamatovat, která z nich byla vytvořena latinsky a která česky, když se kousek od ní v uličce ozvala jakási internacionální mluva: „U nas nět biljety. Kdě pradajút biljety?“

„No tickets, no train!“ prohlásil rezolutně průvodčí. „Co na tom jako nechápete? V Rusku to taky nemáte zadarmo. No money, no train! A mluvte na mě česky!“ rozohnil se nesmlouvavý pracovník Českých drah.

Co může průvodčí s neplatícími pasažéry, kteří dělají, že nerozumí ani slovu, asi tak dělat? Vysadit je na příští stanici. A oni si pak stejně vlezou do jiného vagónu. Být to ve středověku, normálně jim useknou ruku nebo je vsadí do šatlavy nebo aspoň na pranýř. No jo, ale tenkrát vlastně nebyly vlaky, pomyslí si žena.

Kdesi za Nymburkem přistoupí do jejího kupé dvě mladé dívky, zřejmě studentky. Rozloží si věci po zbývajících volných sedačkách a vedou následující debatu:

„Jo a ve středu a čtvrtek si vezmu volňáka. Musim dodělat tu seminárku z pedagogiky, ty vole. Si představ, že ta…….. chtěla, abysme na hudebce zpívali Hájku háječku trojhlasně, se snad ………, ne? Jo a tu Didaktiku ti pučim, jsou to stejně jenom samý…....“

Žena se koutkem oka podívala na ty dvě. Tak tohle asi jsou budoucí učitelky, řekla si ironicky.

„Jo a jak jsi daleko s tim, jak ho doučuješ matiku?“ vyzvídala ta, co nesnáší Hájku háječku trojhlasně.

„No von je to takovej trošku Sheldon. Sem si minule vzala tu průhlednou halenku s tim výstřihem, víš jakou?“

„No a co von na to? Docvaklo mu to?“

„Von řek´, že nerozumí těm důkazům matematickou indukcí, tak jestli se na to jako můžem kouknout. Na blůzku se ani nepodival. No chápeš to? Myslíš, že je…?“

„No já nevim, asi to není zrovna úplně postelovej typ. Prostě Sheldon“, posoudila znalecky její kamarádka, „ale zkus to s tím jeho spolubydlícím, třeba by si dal říct, co myslíš?“

„Hele, já ti řeknu skvělej drb vo Ivaně…“, začala ta matematička z jiného soudku.

Žena se už chvíli neklidně vrtěla na svém sedadle u okna. Nervózně otáčela stránky ve svém poznámkovém bloku a tvářila se nasupeně. Najednou se na dívky upřeně zadívala a prohlásila smrtelně vážně:

„Byla to vražda.“

Dvě mladé dívky na ni šokovaně pohlédly. V očích se jim zračil úžas smíšený s lehkým pobavením: panebože ta ženská je asi magor…

„Byla to hnusná, zákeřná vražda a takovej mladej kluk to byl“, trvala žena tvrdošíjně na svém. "Jakto že jim to prošlo?"

Dívky nechápavě pokrčily rameny, po chvíli se zvedly a odešly nejspíš do vedlejšího kupé. Ani se nerozloučily. Měly co dělat, aby nevyprskly smíchy.

-------------------------------------------------------------------

Byla to skutečně vražda, v pouhých sedmnácti letech, chudák Václav III. Ale co se dá dělat, bylo to nejspíš v politickém zájmu. Kdo ví, jak to tenkrát bylo. Co byste chtěli, takhle to prostě ve středověku chodilo. Bohužel je to už dávno promlčený, vždyť se ten mord stal roku 1306. Zkrátka se na to už zapomnělo. Jenom ten Dalimil o tom cosi napsal do tý svý kroniky.

Žena si spokojeně protáhla ztuhlé nohy směrem k protější sedačce. Konečně zase sama. Aspoň si v klidu zopákne ještě husitství, humanismus a renesanci, aby to u tý zkoušky totálně neprojela.

P. S.: Omluvte sníženou kvalitu fotek. Foceno mobilem za jízdy. :)