Vánoční nepříběh

Je 5:40 pondělí ráno. Venku mrzne, až praští. A navíc chumelí. Takže těch pár vloček, co se na mne včera nesměle usmívaly na okenním skle, byly jen průzkumní zvědové mapující terén.

Dnes se jim tam nahoře opravdu roztrhla sněhová peřina. Koneckonců proč ne. Do Vánoc máme přesně měsíc. Cože? Už jen měsíc?

A sakra! Už zhruba od konce října (tedy po tzv. Halloweenu) na mne ze všech stran útočí Santové, sobi i se sáněmi a všelijaká taková ta lesklá cinkrlátka. Stres? Panika? Vůbec ne. Proč?

Je 5:50, právě mi jede autobus do práce. To víte, my dojížďáci musíme vstávat „trochu“ dříve. Zase jeden netopič, procedí paní v péřovém kabátě mezi zuby. Já jsem ale vcelku ráda, že nebudu sedět v přetopeném autobuse dalších třičtvrtě hodiny. To jsem se přepočítala. Kdyby hodinu! Dnes jsme cestu do Prahy kapánek přetáhli na hodinu a půl!

Mohla bych nadávat, ale co by mi to bylo platné. Sedím v poměrně vlažně vytopeném (tj. snesitelně teplém) autobuse a mám minimálně hodinu a půl na nerušené rozjímání. Taky bych se mohla kochat zasněženou krajinou za okny. Aha, tak kochat ne. Venku je ještě tma. Ale to je vlastně na rozjímání ideální.

Před více než ...ceti lety: „Mami, kdy už budou Vánoce?“ zeptám se krátce poté, co z výkladních skříní zmizely křižníky Aurory, rudé vlajky a úderná hesla. Objevují se první skleněné koule, řetězy a krabice převázané mašlí. Konečně něco ke koukání. Těším se moc. Všechno je takové krásné, tajemné. Jen dospělí se asi moc netěší.

Není mi úplně jasné to s tím Ježíškem. Doma se o tom nemluví a ve škole se prý zeptat nesmím. Aby nebyly řeči. Nebo rovnou poznámka. Ale to mi vysvětlete. To jako ten, co byl ukřižovanej v dospělosti, se najednou zase stane malým dítětem a obíhá domácnosti s dárečky pro jiné malé děti? Říkala to babička. Ale na tajňačku, jen tak čistě mezi námi, aby naši nevěděli. Vůbec tomu nerozumím...

Je 6:20 a nějaký drobný. No, to jsme moc nepopojeli. Zase trčíme v dopravní zácpě. Doprčic. Je přece pondělí – klasika.

Takže jak to bylo s tím Ježíškem? Všichni kolem mne mlží, když se dožaduji nějakých přesnějších informací. Ale já na to přijdu, už jsem školačka, i když teprve prvňák. V hodině pracovní výchovy šiju ze zbytků látek jakési strašidlo. No původně to měla být chňapka. Pro maminku. K Vánocům. Na dospělé totiž Ježíšek už asi nemá kapacitu. Bude mít máma radost? Jen aby to nedopadlo jako s těma šortkama, co jí loni spíchla starší sestra. Když si je máma slavnostně zkoušela, trochu se na ní rozpáraly. Slíbila, že je určitě bude nosit v létě. Ale nikdy jsem je na ní neviděla. Tak nevím. Snad to s tím strašidlem, co mělo být původně chňapka, dopadne o trochu lépe. Tátovi radši namaluji nějaký obrázek. To šití mi nějak moc nejde...

Je po půl sedmé. A my nejsme ani v půli cesty. Ne snad, že by mne to překvapilo. Z okna sleduji první vánoční výzdobu: svítivé řetězy, pouliční neonové komety, stromky a tohle by mohl být kapřík. Jo, to mne celkem baví...

„A proč nemůžeme mít v oknech taky takový ty barený žárovičky, co pořád blikají, jako ostatní?“ otravuju už po stopadesáté tátu. „Protože nejsme ostatní,“ odpoví mi máma. „Víš, co to stojí peněz? A navíc je to nevkusný.“ Nevím. Taky netuším, že na ty pomeranče, co jsou pečlivě schované ve špajzu, musela stát dlouhatánskou frontu...

Jedeme takřka krokem. Tak teda nevím, jestli dnes dorazím do práce včas. Paní vedle mne s někým telefonuje, že už máme půl hodiny zpoždění. Už nechumelí, ale všude je spousta sněhu. Na lyžích bych tam možná byla dřív. Hele, támhle už mají na návsi stromek, pozoruji z okna autobusu...

Stromek se u nás v obýváku objevil vždycky tak den nebo dva dny před Štědrým dnem. „To neměli borovici?“ přivítala máma tátu naštaně. „To zas bude všude jehličí,“ zamračila se při pohledu na smrk. „Borovice samozřejmě měli,“ utrousil táta uraženě, „ale ty se musely zamluvit předem.“

O pár let později, když už s námi táta nežil, máma navrhla, že co kdybychom tu pitomou tradici se stromkem zrušili. Kdo to má shánět a hlavně se s tím pak další tři měsíce vysávat. Neexistuje. Prohlásila jsem tvrdohlavě. Půjdu ten stromek sehnat sama. A klidně borovici. Sliby se mají plnit o Vánocích. Vystála jsem asi hodinu a půl dlouhou frontu kdesi v centru Prahy. Ano, borovice to sice byla. Jedna z posledních. Doma mne moc nepochválili. No když se tady ta větev trochu seřízne a tamta přidá sem, tak to snad půjde. Všechno jde, když se chce...

Dost možná, že dorazím do práce ještě dnes.

Tak na to že jsem vstávala v pět ráno, do práce přicházím krátce před osmou. Tak to máme zatím rekord. Mohlo by být i hůř. Ale třeba ten sníh brzy roztaje.

Venku stále mrzne. Na zemi je bílý poprašek. Vánoce se kvapem blíží. Tedy nemyslete si, že to snad se mnou nějak hne. Všechno budu dělat jako posledních dvacet let na poslední chvíli. Opravdu se nemusím bát, že mi někdo před nosem vykoupí poslední pomeranč.

Vánoce jsou pořád trošku tajemné. A pořád mi to není jasné s tím Ježíškem. I když v dnešní době internetu a sociálních médií je určitě možné všechno. Ježíšek jde s dobou, má už dávno svůj e-shop, tak co by se kodrcal po domácnostech. Od toho jsou dodávkové služby.

Na Vánoce se moc netěším, už jsem dospělá. Ale stres a shon jsem si před pár lety zakázala. Prostě pohoda, klídek a tak...

Tak zas někdy (možná) příště. :))