Teorie Velkýho plesku...

Celkem chápu, proč se říká máj - lásky čas. Všechno kvete, meze už bývají občas i teplé, pak tu máme ty volající hrdličky a jiné ptactvo, a tak různě. Ale láska nehledí na kalendář. Zamilovat se můžete téměř kdykoliv a kdekoliv...

Než se dostanu k podstatě věci, začnu celkem nepoeticky: pozítří nám přijdou kutat ve sklepě jakési nové elektrické vedení, takže se dům začne otřásat v základech a všude kolem se budou vznášet oblaka prachu. Už teď z toho kýchám radostí.

Na druhou stranu, vše zlé je k něčemu dobré. Je to taky příležitost k tomu přetřídit nějaké ty staré věci, které jste posledních třicet let ukládali bůhvíkam do sklepa a už o nich ani nevíte. Kromě asi tak miliónu nepotřebných zbytečností naleznete i skutečné poklady: keramickou formu beránka po babičce (co jsme se ho posledních několik Velikonoc nahledali!), šatstvo z roku raz dva (možná zase znovu přijde do módy) a samozřejmě i stohy knih, ve kterých je celé mé mládí a dětství!

Vy, kdo jste prožili své dospívání v osmdesátkách, vzpomínáte si na časopis Mladý svět? Neříkejte, že ne. Kromě toho, že odkojil celou řadu úspěšných novinářů, stál u zrodu dnes už prehistorické ankety Zlatý slavík, obsahoval jakousi vztahově-poradenskou rubriku "Milá Sally..." a podobně, největší oblibě se těšily příběhy čtenářů (v podstatě takový jakýsi praprablog doby předinternetové).

Tak právě mezi ostatními knihami typu Honzíkova cesta, mayovkami či Devaterem pohádek, které nostalgicky uchováváme pro příští generaci, se vynořila i středně tlustá knížka se žlutým obalem s příznačným názvem "Namlouvání" (vydáno roku 1985 ve spolupráci s časopisem Mladý svět, cena neuvěřitelných 26 Kčs!).

Ježiš, vždyť já jsem už na ní skoro zapomněla! To už je let! Jak se vlastně lidi tenkrát seznamovali, když ještě nebyly žádné sociální sítě a "dohazovači" jako Kecal už dávno pověsili své řemeslo na hřebík?

Zalistovala jsem v knížce a připomněla si pár příběhů, které psal sám život. Zkrátka lidi se namlouvali různými způsoby i na těch nejbizarnějších místech. Na začátku mnohých vztahů často stál trapas (mohla bych vyprávět!), nehoda či nedorozumění. Jako ideální příležitosti k nalezení životního partnera byly například seskoky padákem, požár domu, ztráta plavek v říčním proudu, roztržené kalhoty na kluzišti, ulomená klika na WC a mnohé další nečekané situace.

Vybavila jsem si, jak jsme se kdysi o prázdninách, v dobách kdy knížka Namlouvání frčela, s partou kamarádů pokoušeli zinscenovat jednu z poněkud méně uvěřitelných příhod. Zápletka byla asi takováto: mladá dívka podlehla naléhání svého chlapce a slíbila, že s ním stráví noc. Do domu svého milého měla vlézt oknem, jenže tady se jaksi vloudila chybička - nedopatřením totiž vlezla do ložnice chlapcova otce. Nejenže se její hoch urazil, že nedodržela slib, zakrátko zjistila, že je v jiném stavu... To byl tedy malér!

No řekněte, mohlo se to takhle skutečně odehrát? Naše neformální pracovní skupina, která si předsevzala uvést věci na pravou míru, provedla téměř přesnou rekonstrukci události (tedy až na ty postelové scény) a shodla se na tom, že asi ne. Ledaže: a) otec chlapce vůbec nebyl zaskočen tím, že mu leze do ložnice úplně neznámá holka, b) holka nepoznala, že není se svým chlapcem... No, při troše dobré vůle, možné je všechno.

Abych tady jen nevykrádala cizí příběhy dnešních šedesátníků a starších, dám do placu jeden, který se stal mým známým, a který dokazuje, že láska si někdy nevybírá čas, místo ani okolnosti. Když mohl být na počátku vzniku vesmíru (možná) Velký třesk, proč by se šťastný a dlouhodobý vztah nemohl zrodit při Velkém plesku?

Totiž asi takhle: On a Ona (jména z pochopitelných důvodů neuvádím) se seznámili asi v sedmnácti na jednom pionýrském táboře, kde měli jako praktikanti (tj. nezletilí pomocní vedoucí) za úkol hlídat tábor, když byli ostatní na celodenním výletu. Nadšení z toho zrovna nebyli, protože samozřejmě ještě vůbec netušili, že se jejich životy jednou spojí. Jediné, co je trochu utěšilo, byl neomezený přístup do táborové spižírny.

Co všechno z ní vyplenili, nemá cenu vyjmenovávat. Nicméně, výsledek se dostavil celkem brzy. Místo zodpovědného hlídání tábora strávili většinu dne na latríně. Pro vaši představu, jak vypadalo takovéto "ulevovací" zařízení na stanových pionýrských táborech ROH: bouda stlučená z několika dřevěných kůlů, místo střechy a stěn asfaltová krytina, která zároveň oddělovala sekci pro DÁMY a PÁNY. Při výkonu činnosti se sedělo na kládě nad jámou určenou pro metabolický odpad... Prostě idylické místo k trávení slunného letního odpoledne.

Jak tam tak spolu "hřadovali", povídali si o lecčems. Ona zjistila, že On je vlastně moc fajn kluk a naopak. Jejich rokování občas přerušovaly různé úlevné zvuky... No ehm, byli přeci jen lidé a kdo ví, jestli ta gulášová konzerva nebyla prošlá... Když došla témata o společných zájmech a vtipné historky ze života, následující konverzace (znám to jen z vyprávění) vypadala asi takto:

ON: "Teda mě snad v tom břiše poskakuje kozáčka celá grupa Alexandrovců... Jak jseš na tom ty?"

ONA: "No před chvílí to vypadalo na Labutí jezero, ale teď zrovna asi bude následovat Šavlový tanec..."

ON: Následovala delší odmlka. Zřejmě váhal, jestli obě díla složil Čajkovský nebo kdo...

ONA: Neříká nic, protože vzápětí došlo na její slova...

ON: Po další několikaminutové pauze pronesl téměř obdivně - "Teda to byl... plesk!"

Za normálních okolností by možná následoval plesk rukou přes tvář, ale přeci jenom tu byla ta tenká stěna, dosti nedůstojná situace na obou stranách, a tak vůbec. Když se oba dva dostatečně vynasmáli, div přitom nezbořili onu latrínu, patrně přeskočila nějaká ta jikra i přes dehtovou krytinu...

No a znáte to, někdy se to tak schumelí - jsou spolu až do dnes...:))