Takovej pěknej sněžíček!

Malý chlapec na zastávce autobusu nadšeně vykřiknul, jako by našel na dně skříně, schovaný za flanelovými pyžamy, teplými svetry a rukavicemi, zapomenutý dárek od Ježíška. I to se někdy stává, že nadílka přijde až po Vánocích...  

No to tedy bude nadělení, řeknou si dospěláci zachmuřeně. Hlavně aby to neklouzalo a dostali jsme se včas do práce. Tedy ne že by se někomu po svátcích dvakrát chtělo zpátky do pracovního procesu, ale co naplat, když musíš tak musíš. To zas nepojedou tramvaje, protože jim zapadají koleje, budou závěje a ledovka a na silnicích se utvoří nekonečné zácpy a kolony aut.

To bude zlomených noh a výronů, pomyslí si další skeptik. Proboha, jen to ne! Říkám si v duchu já. Ten sympatický doktor na ortopedii mi včera s úsměvem sdělil, že když nezabere šestitýdenní léčba pochroumané chrupavky těmi velkými pilulkami, tak mi ten kotník budou muset zlomit a operovat. Už proto si ho nemůžu lámat sama! Navíc mi optimisticky slíbil, že se to určitě zahojí, vždyť jsem ještě mladá. To mi tedy dost zalichotil, ale to je hned další důvod, proč ho nesmím zklamat.

"Nelítej tady ať neuklouzneš a něco si nepolámeš!" okřikla maminka chlapce, jako by mi četla myšlenky.

"Mami, to je ale pěknej sněžíček, že jo?" zopakoval chlapec naléhavě svou otázku. "A ta paní s holema taky uklouzla a zlomila si nožičku?" ptá se zvědavě.

"Ne, já už jsem stará, víš", řekla paní s krásným milým úsměvem. "Když padají takovýhle veliký vločky, tak se tomu říká trakaře" pokračuje vlídně.

Chlapec dost možná slyší slovo "trakaře" poprvé v životě a tak si umíněně trvá na svém: "A já tomu říkám sněžíček, mě se to tak líbí".

Bodejť, mě taky, pomyslím si já. Je to takový hebký něžný slovo, jako to husté pápěří co padá z nebe, jako by se jim tam nahoře roztrhla peřina. Padá a padá a zakrývá bělobou tu každodenní šeď a špinavé chodníky na chvíli září čistotou. Vypadá to jako vanilkový cukr na rohlíčcích, které vždycky zbydou jako poslední v krabicích od cukroví. Jenže po Novém roce už člověk nemůže cukroví ani vidět, tak tam asi zůstanou až do jarních prázdnin a pak se, jako obvykle, vyhodí.

Chumelí a chumelí. Mám před sebou první pracovní den. Je mi neveselo, ale zatím ne úplně truchlivo. Co mě tam asi čeká? Až vstoupím do dveří, nejspíš si, jako obvykle, vyslechnu každodenní zpravodajský servis kolegyně: "Tak si představte, to jsou hajzlové...". Nevím sice hned, koho má na mysli, tuhle je to ten, jindy onen, ale rozhodně nemám chuť si to představovat hned první den po vánočních prázdninách.

S ostatníma si potřeseme srdečně či ze zdvořilosti pravicí a konstatujeme: tak nás zase čeká ten kolotoč - známkování, pololetní zkoušení, testy, krocení divoké zvěře, burcování věčných spáčů ze zimního spánku...

Dívám se z okna tramvaje, jak to bílé nadělení poletuje vzduchem, chomáče vloček vypadají jako nadýchané baletní sukénky, vytáčí elegantní piruety a neslyšně jako po špičkách dopadají na zem. Jsou načechrané, nevinně bílé a měkké.

Tak teda zpátky do tvrdé reality. Nechce se mi do práce. Nechce se mi kam? Do práce se mi co? Komu se nechce do...? To je taková moje slovní hra, kterou si občas v duchu odehrávám v hlavě. Někdy to uklidňuje. Někdy ne.

A venku sněží a sněží. Ten sněžíček mi přece jen trochu pozvednul náladu. Je takový něžný, hebký, třpytivý. Že bych byla dneska taky hodná, milá a přívětivá? Jen aby mne lidi nepodezírali, že jsem nějaká přeslazená z těch vanilkovejch rohlíčků, který nemůžu až do února vidět. A nebo, že jsem naměkko z toho, že je venku tak milo a bílo.

Na větvích stromů se jiskří jehličky zmrzlého sněhu a pod nohama to měkce křupe. Takovej pěknej sněžíček!