Sveřepí šakali možná brzy přestanou výti...

V ten samý den mne v médiích zaujaly hned dvě naprosto nesouvisející zprávy: Vlků přibývá a prý jsou hodní (MF Dnes), a taky že ve školách se bude učit český jazyk nově, tedy badatelsky a zážitkově (ČT1 - Zprávy). Tak nevím, co...

...z toho je méně znepokojivé. O tom, jestli je vlk hodný nebo ne bych se nerada přesvědčovala na vlastní kůži, spíše bych uvítala nějakou praktickou instruktáž, co dělat, když někde při sběru borůvek na tuto šelmu psovitou náhodou narazím. Proti záživněji pojaté výuce v zásadě nic nemám, ale vocaď pocaď. Když jsem v televizním šotu viděla názornou ukázku toho, jak by to mělo probíhat, trochu mne zamrazilo: děti ze třetí třídy dostávaly od paní učitelky povely jako - "stoupněte si na židle", "posaďte se na lavici", "vlezte si pod stůl" a podobně. Prý se tím nacvičuje časování sloves.

Aha.

Dobrá, já novým kreativním přístupům fandím, pokud budou mít kýžený efekt. Hlavně aby se při tom nácviku sloves nikdo nezranil. Trochu mne však zamrzelo, že má být údajně odzvoněno diktátům plným chytáků, takže "sveřepí šakali" si už asi neškrtnou, ti na rozdíl od vlků v Čechách zřejmě zajdou na úbytě. Jen aby probůh někoho nenapadlo, že se diktáty zruší úplně, protože to děti příliš zatěžuje.

Ne snad že bych já v dětství diktáty nějak zvlášť milovala - dodnes si pamatuju, že pro mne ve druhé třídě bylo noční můrou slovo "obilí". Kolikrát jsem musela za trest napsat věty na to zpropadený slovo, abych si už konečně zapamatovala jeho pravopis! Co jsem se natrápila nad tím, že "obylí bude sklizeno", "sedlák přivezl obilý do mlýna", případně že "na poli dozrávaly klasy obylý". Následoval několikastránkový emotivně laděný dopis rodičům od soušky učitelky opatřený mnoha vykřičníky a slovy, kterým jsem tenkrát nerozuměla, jako "impertinentní", "ignoruje" apod.

Ale zdá se, že jsem  toho zdárně vyrostla, takže pravopis už zvládám. Sice nepomohl ani zákaz televize, nové a nové věty o "obilí", ale musela nastoupit mnemotechnická pomůcka: Obilí se musí vymlátit, aby bylo MĚKKÉ a namlela se z něj mouka. Zemědělec by asi s touto nepřesnou formulací nesouhlasil, ale já jsem si konečně ujasnila, jak se to slovo píše. Kdepak tenkrát nějaké badatelské a zážitkové přístupy, u nás fungoval jedině dril, poznámka v žákajdě a místo Večerníčku utřít nádobí.

Na tyto "hrůzné" diktátové zážitky jsem si vzpomněla loni, když jsem si coby starší a pokročilá studentka češtiny musela střihnout jeden diktát plný zapeklitostí na zápočet. Než nám to vyučující opravila, poslouchala jsem na chodbě hlášky denních studentů (tj. o generaci mladších než jsem já), kteří byli obtížností diktátu (cca úroveň 7. třídy ZŠ) evidentně zdeptáni: "twl, jak se píše kočka domácí? Sem tam napsala velký K..." nebo "hele a gorily je tvrdý Y po R, nebo né?". Já jsem to měla kupodivu bez chyb, ale vysokoškolská pedagožka to po mně nemohla přečíst. Klasika.

To je totiž další problém, který nás v dnešní přetechnizované době pálí. Aby toho snad nebylo málo, kromě vyjících sveřepých šakalů v ohrožení, přibývajících hodných vlků ve volné přírodě a nových metod výuky mateřského jazyka, jsem se též dočetla, že jsme v posledních letech dost na štíru se psaním. Totiž nejen s kvantitou písemných projevů potřebných k běžnému životu, ale i kvalitou rukopisu. Zkrátka zapomínáme psát.

Psaní rukou se prý stává nepotřebným přežitkem, protože kromě nákupního lístku a vzkazu na lednici už nemáme celkem jiné důvody proč se mořit s propiskou nebo perem. Stejně to po sobě pořádně ani nepřečteme. Rodiče žáků základních škol si pak ve škole stěžují, že jejich děti mají špatné známky ze psaní. Proč jim  místo toho škola nepořídí už od první třídy tablety a notebooky, aby nemusely psát rukou? A vůbec k čemu je potřebný nějaký ten pravopis, když každý pořádný textový editor má automatickou opravu jazyka?

Co to tam s těmi dětmi, ksakru, v tý škole děláte? Proč se učí tolik zbytečností, jaký jsme se museli učit my před třiceti lety? Kolik toho budou muset v životě napsat rukou? Naučte je, ať nedělají ty chyby a nějaký takový základ. To přece stačí... (parafrázuji věty ze článku MF Dnes, 26. 4. 2018)

Opravdu to stačí?

Je vědecky prokázáno, že studenti, kteří si zapisují poznámky ručně, si více zapamatují, dokáží lépe se zapsanými informacemi pracovat, naučí se selektovat podstatné od méně důležitého. Při ručním psaní se prý také propojují mozková centra, rozvíjí se kreativita a emoční inteligence, kdežto při psaní na klávesnici, tolik emoce nezapojujeme... (Zdroj: MF Dnes - viz. výše)

Věřte mi, funguje to. Když se potřebuji něco pořádně naučit, nestačí si jen podtrhat klíčové pasáže v učebním textu, je dobré si taky dělat ruční výpisky. Au, já vím, že to bolí, ale jinak to nejde. A navíc tím procvičuju hybnost ruky, aby nezapomněla, jak se (když už nic jiného) podepisovat. Ručně psaný podpis zatím ještě bohužel (nebo snad bohudík) žádná moderní aplikace nenahradila.

No nic, zatímco já tady emotivně mlátím do klávesnice tento článek, vlci v našich luzích a hájích nemohou odolat vábení jarní přírody a vesele se rozmnožují, někomu povolanému z resortu školství se možná právě v hlavě rodí plán, jak zlepšit a zefektivnit výuku jazyka mateřského.

Tedy nechci nikomu radit (navíc já ještě ani nejsem dostudovaný češtinář), ale co takhle pro začátek zdůrazňovat dětem od útlého mládí, že pravidelné čtení knížek je fakt cool? Nevím, jestli stačí televizní spot kampaně Česko čte dětem, kde Červená Karkulka a vlk (zase ti vlci!) zívají nudou, že nikdo nechce číst ani pohádky. Co takhle motivovat děti, aby nebyly líné psát rukou, protože opravdu nemohou spoléhat na to, že si poznámky z tabule vyfotí mobilem a že budou mít vždy po ruce tablet nebo laptop?

Co kdyby, nedejbože, došla baterie, vypnuli proud nebo nebyla dostupná Wifina? Nebylo by zkrátka jednodušší zapojit vlastní hlavu a naučit se těch pár pravopisných pravidel? Určitě se vyplatí umět pořádně a bez chyb náš krásný rodný jazyk. O nových vyučovací metodách to fakt není, stačí vůle a pozitivní přístup. Znáte to...

Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc, atd...  :))