Reportáž psaná na potítku...

Nezačalo to vůbec dobře... Totiž rozbila jsem hodiny. Ne snad, že bych byla pověrčivá, ale co když to přináší smůlu? Ale hlavně také čím budeme měřit čas? Dobrá, zakoupím nějaké v asijském krámku a budou doufat, že vydrží...

...alespoň ty čtyři dny, kdy budu zkoušet a bedlivě od rána do večera sledovat výkony svých studentů.

Ještě nikdy jsem nebyla třídní maturitního ročníku, takže jsem neměla ani tušení, co obnáší příprava na maturitu. Nemyslím tu, kterou jsem kdysi dávno prodělala já na své střední škole, ale všechny ty administrativní a jiné úkony, které musím provést a nachystat, aby vůbec maturity mohly proběhnout. Topím se v moři papírů, nevím co dřív a říkám si, jestli není jednodušší maturovat než stát na druhé straně potítka.

To máme opravy písemek, protokoly o zkoušení, přihlášky k maturitě, pozvánky na didaktické testy, přehledy výsledků testů, kritéria hodnocení, seznamy četby, seznamy maturitních otázek, seznamy předmětů a zkoušejících, seznamy všech těch seznamů..., orazítkovat papíry, vyžehlit ubrusy a státní vlajku, oprášit obraz Komenského, připravit desky s kompletní dokumentací.... kramle, pletivo, okapy, hřebíky...(ne pardon, to sem asi nepatří)... a milión dalších věcí.

...jo a taky vyzdobit maturitní třídu a zajistit všechny potřebné pomůcky na potítko. Na zeď přilepím třídní tablo (abych ho v průběhu čtyř dní pětkrát přelepovala a spotřebovala na to půlku role izolepy) a na nástěnku vyvěsím směsku fotek třídy za poslední čtyři roky. Trochu se zasním... Hele, jak povyrostli za tu dobu! A taky jsou čím dál tím odrzlejší. Tedy v poslední době jsou spíše vystresovaní a vyklepaní a někteří si dokonce začínají uvědomovat, že taková ta doba lážo plážo nicnedělání skončila.
To bude dobrý, klid. To říkám jim nebo sama sobě? I já mám celkem nervy na pochodu. Už aby to bylo za námi. Abych trochu uvolnila přebytečné napětí, snažím se jim vsugerovat, že to bude vlastně jen takový přátelský "pokec" s kantory na dané téma, občas předhodí nějaká fakta, odpoví na pár otázek, no a bude to.

Nebude. Až takhle jednoduché to není. A jak to vůbec přežiju tam vysedávat celé dny? Dělat, že poslouchám a občas skutečně i poslouchat a hodnotit jejich projev.

Tak tedy zde jsou střípky z uplynulých čtyř dní, kdy se banda 29 mladých slečen a mužů snažila své učitele přesvědčit o tom, že v nich přeci jen cosi dříme. Trvrdě nabiflované vědomosti, schopnost argumentovat, mlžit, okecávat, bruslit na tenkém ledu, balancovat nad propastí a tak dále.

Za čtyři dny jsem si vyslechla takovou porci vědění, až mi z toho jde hlava kolem: Třeba jak brutálně byli nepřátelé ve třicetileté válce čtvrceni a napichováni na kůly (zde musela dějepisářka při naturalistickém líčení válečných hrůz chlapce utnout, aby se ještě dostali k méně zajímavým faktům jako jsou letopočty, historické souvislosti a tak). Taky jsem se dozvěděla, jak se nabíjely prušácké a rakouské pušky za Napoleonských válek (opět dějepis), škoda že nebyly k dispozici nějaké modely zbraní, zkoušený by to nepochybně hned demonstroval v praxi. Celkem chladnou mne nechal výpočet limity nekonečna (zkoušení z matematiky mi připadalo vážně nekonečné, neboť mé znalosti matiky jsou velmi limitující) a když došlo na prezentace z informatiky, snažila jsem se pochopit, co jsou to různé pluginy a widgety či co (pro případ, že bych si chtěla vytvořit vlastní webovky - no zatím nechci).

Musím říct, že mi z té vší učenosti často padala víčka únavou a měla jsem co dělat, abych zachovazala zdání, že pozorně poslouchám. Občas mne z dřímoty vytrhly některé zaznamenáníhodné hlášky typu: Popište nám demografickou křivku obyvatelstva v ČR v poválečných letech, v době normalizace a v 90. letech... Chlapec to pojal svérázně: po válce se lidi chtěli rozmnožovat, v sedmdesátkách se rozmnožovat nechtěli, ale když jim za to Husákův režim slíbil prachy..., no a v devadesátkách lidi furt cestovali a cestovali, tak porád odkládali děti... no a pak z toho nebylo nic... No v zásadě měl pravdu. :))

To ve svých předmětech (angličtina, čeština) jsem zdaleka tolik zábavy nezažila: asi pětkrát jsme bojovali na západní frontě, nesčetněkrát oživovali roboty, srovnávali ideové teze Majora, Napoleona a Snížka, kritizovali chamtivost tety Kateřiny a snažili se dobrat informace, jakou má pracovní dobu Polednice (ne, o půlnoci a odpoledne opravdu nechodí do práce!). V cizím jazyce jsme vysvětlovali elegantně načančané slečně, že slovo "pissed off" asi úplně nechceme slyšet a zdvořile se zasmáli sdělení jiné slečny, že jí rodiče v dětství četli knihy o pivu [bír]. Na dotaz přísedícího, jakou značku rodiče prererovali, odpověděla: Pú [bér]. O trochu zábavy se v poslední maturitní den postaral chlapec, který si vytáhl téma Sports and games a hned zkraje prohlásil, že má ke sportům totální odpor. Ani fotbal? Loudil kolega. No, vždycky mne postaví do brány, abych se jim nepletl pod nohy v poli, připustil nesportovec. Ale to si musím sundat brýle, takže nevidím míč. A když ho náhodou vidím, stejně ho nechytím, takže asi takhle... Chlapec dostal zaslouženou jedničku.

Mohlo by se zdát, že maturitní zkoušky jsou jedna velká legrace. Není tomu tak, věřte mi. Zvláště ten konec, na který se už od samého začátku tak těším, je vlastně svým způsobem smutný. Dokonáno jest. Většina adeptů zkoušky úspěšně složila. Zazvonil zvonec a čtyřem letem studia je konec. A teď si běžte do života po svých....

Bude mi po nich smutno. Tak nějak mi přirostli k srdci. I ti největší flákači. kteří měli vždy vše těžce na háku a noblesní princezny, které se tvářily, že spíše než nějaké zbytečné vědomosti a znalosti je zajímá dokonalý vzhled a outfit. Ti všichni tvořili po dobu čtyř let jakýsi živoucí organismus, který dýchal, smál se, plakal, přijímal potravu v podobě nekonečného proudu moudrosti... Bylo to krásné i vysilující.

I já jsem občas seděla na pověstném "potítku" a pěkně jsem se zapotila...

(Věnováno mé milé třídě 4. A)

Tak zas někdy příště...:)