Proč už se neříká „vole“...

„Nevypadá moc happy, kámo,“ konstatoval jeden nezletilý chlapec o jiném nezletilém chlapci při debatě se svým kamarádem cestou příměstským autobusem...

Onen zmíněný, co nevypadá „happy“, naštěstí vystupoval ještě před Prahou, takže slovo „kámo“, které používal místo interpunkce ve větě, stihnul říct asi jen třista šedesát devětkrát. Když už jsem se začala shánět po špuntech do uší, chlapec ledabyle mávnul na pozdrav svým kámošům a neptřetržitý tok: kámo....kámo....kámo.... ustal.
To jeho kamarádi měli přeci jen trochu bohatší slovní zásobu. Tedy ne snad, že bych chtěla jejich debatu odposlouchávat, ale to se moc nedalo přeslechnout. Tak tedy stručně, bavili se (jak jinak) o škole, klasifikaci, absencích a dokonce padlo i slovo „dotace“. To když mladíci zabředli do, na jejich věk poněkud nečekané, diskuse na téma, proč támhle a tuhle je pořád něco rozkopané, všude samé rekonstrukce, obchvaty a dopravní zácpy, jednoho by z toho do p....i je...o. Za to prej můžou ty dotace, že jo... No jasně, moje řeč.
Co mě však zaujalo na jejich rozmluvě daleko více než nějaké dotace, bylo, že skoro vůbec (tedy spíše ojediněle) nepoužívali slůvko „vole“, které přetrvalo už několik generací, ale teď jako by bylo na ústupu. Nebo ne?
Už delší dobu pozoruji, že ne vždy rozumím tomu, co se mi studenti snaží sdělit. Teď tedy nemám zrovna na mysli, když mi za pomocí umělé inteligence do testu z literatury napíší, že postava žebračky Miliónové (Povídky malostranské) je velmi komplexní a hluboce psychologicky propracovaná (dotaz zněl, proč přivedla jiného žebráka na mizinu – asi tak). Spíše se nechytám, když se mne chlapci z mé třídy po vzdělávacím dokumentu o Papui Nové Guinei zeptali, jestli mohou ještě jít „felit“, než se vrátí do školy.
Trochu jsem se lekla, cože to hodlají dělat. Nějak jsem si mylně odvodila, že „felit“ je kombinace slov „fetovat“ a „hulit“. Uklidnili mě, že jdou pouze „chillovat“ (rozuměj: procházet se po okolí) a to už jsem celkem doma, takže jsem přestala káravě kývat ukazovákem. Jen ať si jdou, není třeba se rozčilovat.
Ale abych se vrátila k podstatě problému: Jak to, že současná mládež už nemá tak často ve svém slovníku naše oblíbené „vole“ (někteří mí vrstevníci ho stále používají i před svými vnoučaty)? Asi ho vytlačila jiná slova, která se mi tady úplně nechce citovat.
Já osobně mám i svou vlastní soukromou teorii. Tedy není zatím vědecky prokázaná, ale stejně ji dám do placu. Schválně zkuste si nahlas a rychle za sebou říct několikrát „voe“. No zní to tak mdle a unaveně, skoro jako „ble“. A teď to samé se slovem „kámo“.
Vidíte ten rozdíl? Hlasivky se vám pěkně rozechvějí, naberete vzduch do plic a tím si okysličíte krev. No není to paráda, kámo? To není jako to přichcíplý, na půl huby vyslovený „voe“.

Takže tak. Ťukáte si na čelo? A víte že je to celkem fuk? Prostě někdo už v tom konečně musel udělat jasno... Tedy samozřejmě věřit mi nemusíte.

Tak zas (možná) někdy příště. A buďte happy. :))