Podprdu za dva milióny? To snad raději nahoře bez...

Nebýt MHD, tolik věcí by mi v životě uniklo. Mnohokrát jsem uvažovala, proč se většina mých blogů odehrává právě tam. Skoro bych očekávala, že by mi Dopravní podnik měl zaslat nějaký děkovný dopis či rovnou nabídnout celoroční...

…slevu na jízdné po našem hlavním městě. Pravda, ne vždy píšu o pražské hromadné dopravě v úplně  příznivém světle, takže tuším, že žádnej metál ani ocenění z toho nekouká… tak alespoň kdyby byla taková docela malá kovová pamětní destička: „tudy jezdí den co den P.K., která zde zažila už tolik životních příběhů, že by to vydalo na celou knihu – viz blog iDnes…“

No, nechci být zbytečně skromná. :)) Radši vám věrně popíšu (teda samozřejmě trochu si v rámci literární licence budu i vymýšlet), co mne při jízdě tramvají inspirovalo k následujícímu článku.

Po ránu při cestě do práce většinou provozuji následující věci: když se zadaří a sednu si, čučím rozespale z okna, případně kamsi do blba, nebo si čtu noviny nebo tak napůl ucha naslouchám, co se kde šustne, neboli „valičkuji“ (tento termín by měl být regulérně lexikalizován, viď Jano, přeptám se v Ústavu pro jazyk český). Když je tramvaj nacvakaná lidmi, protože přijela z Ďáblic a ne z Vozovny Kobylisy, tak si většinou nesednu, ale tím spíš odposlouchávám, protože čučení z okna a do blba (tím nemyslím zadní část těla spolucestujícího stojícího vedle mne) jaksi odpadá.

Tak tedy tentokrát jsem si šťastně sedla, protože přijela tramvaj z Vozovny, dokonce to byl ten model, co nemá ty děsně klouzavý sedačky, kterých se musím při každý prudší zatáčce pevně držet, abych neletěla až kamsi na druhý konec vozu nebo se při letu nezahryzla do zátylku pasažéra na sedačce přede mnou. Dnes tedy bude úspěšný den, pomyslela jsem si.

Nemýlila jsem se. Kousek ode mne, tedy na doslech, byly dvě slečny, jedna seděla a druhá stála. Ta sedící šmudlala prstem po displeji smartphonu, ta stojící jí koukala přes rameno.

„Tý vole, tady na fejsbuku píšou vo podprdě za dva milióny dolarů, si jako dělaj‘ ko…y, ne?“

Bohužel nedělají, taky na mě ta zpráva před pár dny vyskočila z internetu. Až mi z toho zaskočilo. Jak jsem tak ty dvě mladý holky poslouchala, byla jsem na sebe hrdá, že se orientuji v aktuálním dění. Mimoděk mi sklouzl pohled na moje vlastní ko…, pardon poprsí, a vzpomněla jsem si, že zrovna dnes mám tu svoji neoblíbenou podprsenku. Mé oblíbené se suší na šňůře. Tak to nebude tak úplně úspěšný den.

Kdysi se mi dost líbila, že je tak hezky puntíkatá, ale znáte to, i spodní prádlo má svou omezenou životnost. Tahle modrobílopuntíkatá balkonetka (pro neznalce tohoto pojmu: jde o typ podprsenky připomínající balkón, jen místo muškátů na něm nositelky vystavují své ……, prostě hrudník) se při pohybu z leva doprava nebo zhora dolů (například při psaní na tabuli, což je v mé profesi poměrně běžná činnost) má tendenci rozepínat. Hezky jeden háček po druhém. To mi věřte, že se pak nemůžu dočkat konce hodiny…  

Ale zpátky k těm dvěma slečnám.

„Fakjó, si děláš pr……….., ne?“, zareagovala ta stojící dívka (Ne „kozy“, zaglosovala bych já, kdybych byla přímým účastníkem rozhovoru). „To jako za DVA melouny, blbá podprda? Tak to bych snad radši chodila nahoře bez…“

Pokradmu jsem se podívala na stojící slečnu. Předstírala jsem, že studuji seznam stanic na světelný tabuli umístěný kdesi nad hlavou cestujících. Hm, pokud nemáš dva melouny (dolarů), děvče, tak by to neměl být v tvým případě až takový problém, říkám si v duchu. Myslím, že by to naopak tvoji spolužáci (tipla jsem ji na studentku) ocenili.

No já tedy dva melouny taky shodou okolností nemám, tolik nám ve školství nepřidali. Tedy když je řeč o melounech,… v jistém slova smyslu….. no, ehm, nebudu se tady pouštět do delikátních detailů, to se trochu stydím. Zkrátka, já už bych si asi nahoře „bez“ netroufla, to by myslím, moc lidí neocenilo.

Následuje moje stanice. Ladným skokem vystupuji z tramvaje. Tenhle model sice nemá ty děsně klouzavý sedačky, ale taky není nízkopodlažní, takže mezi posledním schůdkem a obrubníkem je takový menší Taxisův příkop. Jak tak skáču, hádejte co? První háček se rozepnul… Sakra.

Měla bych si už konečně napsat Ježíškovi o nějakou novou, nemusí být zrovna za dva melouny. Nějaká pohodlná dobře sedící a s vkusným designem taky poslouží svému účelu. :))

Kdyby vás náhodou zajímalo, jak taková nádhera za dva milióny dolarů vypadá, tak tady to je:

Andílek Victoria's Secret Angel Lais Riberiová představila novou luxusní podprsenku. Je posetá diamanty, topasy a zlatem. „Celkem je na ní 600 karátů,“ řekla sama Riberiová. Vyrobit podprsenku trvalo více než 300 hodin a její cena přesahuje 2 miliony dolarů. (2. 11., 2017)

Zdroj: https://video.idnes.cz/?c=A171102_111559_tv-zpravy_vojt&idVideo=V171102_100126_webtv_vojt

P. S.: Kolik stojí ta slečna, nemám tušení. Ale asi nebude v ceně. :))