Nejlepší vánoce

V mých vzpomínkách je to už hodně, hodně dávno, kdy byly vánoce nevinně bílé, zářily mihotavými světýlky a všude kolem se linuly rozmanité vůně cukroví nebo františků. Ale hlavně pro mne znamenaly cosi tajemného, kouzelného až posvátného. Vzduch byl plný napjatého očekávání a těšení.

Nic na tom nezmění fakt, že to vše se odehrávalo v šedých dobách minulého režimu. Výlohy obchodů nebyly tak přeplněné a lákavé - o to hojnější byla leckdy výzdoba. Lidé stáli dlouhé fronty na stromky, banány a pomeranče, nebo na obyčejné rohlíky (pokud jste si usmysleli jít na nákup ještě 23. prosince). Se sněhem to bylo asi tak stejně bídné jako dnes, jen jsme netušili, že existuje nějaké 'globální oteplování'. Ta nevinnost a bělost (i když byly často vánoce na blátě) asi spočívala v tom, že jsem byla ještě malé naivní dítě.

Své dětské vánoce mám spojené s pohádkami jako Pyšná princezna, kde jsem vůbec neřešila nějaký politický podtext. Nebo Tři oříšky pro Popelku - dlouhá léta jsem milovala prince, ani ne tak pro jeho husté přerostlé tmavé vlasy a upnuté bílé kamaše, spíše mi učaroval princův sympatický hlas (teprve v dospělosti jsem zjistila, že vůbec nepatří herci Trávníčkovi). Držela jsem palce krásné a kurážné Popelce, když kráčela po zasněžených schodech královského zámku, aby se nakonec rozhodla správně - i zde jsem mnohem později došla k poznání, že to nebyl skutečný sníh, ale jakási páchnoucí umělá hmota vyrobená z rybího tuku.

Nevadí, stejně si Popelku tak jednou do roka pustíme na DVD (na Štědrý den jí už dávno konkurují jiné premiérové pohádky) a předháníme se v parodování oblíbených hlášek - např. "Mchachá" (Droběna) nebo "Ty cácorko neopeřená" (Princ). Pokaždé v tom příběhu najdu něco nového, čeho jsem si dříve nevšimla. Závěrečná scéna koní cválajících zasněženou krajinou jak mizí pomalu za obzorem, mi bohužel vždycky připomenou, že tam někde už dávno zmizelo mé dětství.

Naše rodinné vánoce tenkrát trvaly vždy několik dní, neb mám poměrně rozvětvené příbuzenstvo (někteří z nich už bohužel nejsou mezi námi). Návštěvy prarodičů, tet a strýců tak představovaly další vánoční stromek, zpívání koled a další přísun cukroví a dárků nejen na Štědrý den. Také bych mohla vylovit z rodinného archivu spoustu nezapomenutelných zážitků: například když maminka dostala od tehdy sedmileté sestry vlastnoručně ušité šortky - hned při prvním předváděcím defilé se rozpadly na několik kusů. Nebo si vybavuji, jak otec o jedné štědrovečerní večeři vylezl na truc (dnes už ani nevíme proč) na střechu domu a začal likdvidovat přebujelé šlahouny přísavníku (popínavá  dřevina). Můj dědeček měl zase takovou mánii (nic ve zlém) koupit na trhu co největší stromek, což však vyžadovalo nadlidské úsilí narvat ho do jejich panelákového pidibytu. Po četných chirurgických zásazích pak, povětšinou, stromek vypadal dost zvláštně, o čemž jsme samozřejmě z úcty k dědečkovi taktně pomlčeli (pro jistotu nám to babička hned při vítání ve dveřích zakázala). A samozřejmě nesmím zapomenout babiččiny neopakovatelné čtyři chody slavnostní večeře.

Proč tady vytahuji na světlo dávnou historii? Asi protože jsou opět vánoce. Tyhle zdánlivě banální příhody, pro mne mají dodnes zcela zásadní význam - tohle byly moje nejlepší vánoce. Dnes v dospělosti se vánoce tak trochu smrskly na: ještě tohle musím dodělat a támhleto zařídit, prostě samý stres a shon a často i povzdech: už aby to bylo za námi - znáte to. Snad proto si hýčkám tyhle vzpomínky z dob, kdy byly moje vánoce krásné, bílé, nevinné atd.

Nechci na závěr vypustit z úst nějakou obvyklou frázi typu: šťastné a veselé. Jenom bych všem chtěla popřát, aby o vánocích nebyli sami, unavení nebo smutní. Zkusme se na chvíli zastavit a zavzpomínat na to, co je důležité a na čem nám záleží.