Našla jsem anděla...

Člověk pořád něco ztrácí. Bábovičky na pískovišti, školní bačkory, maturitní vysvědčení (po dlouhém hledání nalezeno v jiném šuplíku), kamarády ze základky, kamarády ze střední, blízké příbuzné, lásky. Občas soudnost či víru v...

...budoucnost. Někdy taky ztrácíme směr a cíl svého života, radost a naději a tak dále.

Na druhou stranu. Každý, kdo něco ztrácí, musí logicky i něco nacházet. Třeba i v okamžiku, kdy to vůbec nehledá. Prostě jen tak čirou náhodou...

Jako třeba já. Před pár dny jsem našla anděla. Docela maličkého. Na zídce za plotem naší školy. Byl tam úplně opuštěný. Řekla jsem si, co s ním? Vzala jsem ho do dlaně. Studil, ale to protože byl venku v té zimě... Prostě potřeboval trochu toho lidského tepla.

Nevím, komu původně patřil, chodí tudy spousty lidí. Napadlo mne, že ho zatím vezmu k sobě. Andělé by neměli zůstávat venku sami. Ano, je to ode mne možná i trochu zištné. Co když je to talisman pro štěstí a já si ho teď chci urvat kousek pro sebe...

Mohla by v tom být i nějaká jiná záhada, jak se ten anděl tady ocitl. Andělé se přeci neztrácejí jen tak pro nic za nic. Mohlo to být třeba takhle:

Toho dne se Katka na Vojtu pořádně naštala. Nebylo to poprvé, co jí něco slíbil a pak na to, jako obvykle, zapomněl a vymyslel si milión výmluv kolem toho. Asi mu už na ní nezáleží. Myslí jen sám na sebe a na ni kašle.

Domluvila se s pár kamarády, že půjdou příští pátek do školní družiny té základky, co je naproti přes ulici, udělat čerta a Mikuláše. Je to už tradice, jako každý rok to měli dávno domluvené.

Jenže, na poslední chvíli jim vybouchnul Mikuláš. Spolužák ze čtvrťáku, který s nima chodí už poslední tři roky, dostal mírnix týrnix angínu a musel se omluvit. No jo, angína – to bude bohužel na dlouho.

Jako náhradní Mikuláš se nabízela Aneta z jejich party. Ale už jste někdy viděli Mikuláše vysokého 153 centimetrů s hlasem jako víla Zvonilka a vlasy jako princezna? Ty by samozřejmě skryla paruka, ale jestli se někdo opravdu nehodil na Mikuláše, tak to byla právě Aneta. Čert Michal na sebe odmítl vzít tu „tíhu odpovědnosti“, jak sám řekl. Jinými slovy, uměl skvěle dělat blebleble, ale na delší Mikulášovy promluvy si netroufal. Ani sama Katka nemohla zaskočit, protože ona měla za úkol dělat hudební doprovod na elektrické klávesy. Mikuláš, čert a andělé chodí mezi dětmi, zatímco ona hraje koledy.

Udělali tedy ve škole „nábor“ na Mikuláše č. 2. Jenže znáte to, v pátek se nikomu nechce. Tenhle má trénik, tamten jede někam s rodiči na víkend a další se prý musí učit na test (V pátek? Kecy v kleci!). Možná je taky odradilo, že z tohoto kšeftu nic nekápne. Oni jsou dobrovolná mikulášská parta. Dělají to nezištně zadarmo. Jen tak pro radost.

Řeknu Vojtovi, že mne to nenapadlo dříve, blesklo hlavou Katce. On sice prý tyhle dobrovolný akce „pro malý haranty“ moc nemusí, ale pro ni to přece udělá. Už spolu chodí skoro rok. Tak by snad mohl udělat výjimku. A světe div se, souhlasil. Slíbil, že s ním může počítat. Ale od ní chtěl na oplátku ujištění, že v sobotu přijde k němu domů. Mají přece opáčko z matiky... Ale hlavně jeho rodiče nebudou celý den doma.

No jasně, o tohle mu jde. Prý matika..., pomyslela si Katka. Vyděrač. Ale koneckonců jsou už spolu skoro rok...

Když tedy přislíbila svýmu klukovi tu společnou sobotu u nich doma, Vojta na poslední chvíli z akce Mikuláš vycouval. Prý mu do toho něco neodkladného (jako vždy) vlezlo. Sorry, lásko. Ale ta sobota platí, že jo? Ještě měl tu drzost se jí zeptat.

Pak se strašně pohádali jako nikdy dříve. Vmetl jí do tváře, že dává těm svým dobročinným charitativním akcím přednost před ním. Hraje si na svatou Andělu. Aha, takže mu vadí i to, že chodí do Skauta, zpívá na adventních koncertech a samý takovýhle „trapný“ věci, který se už moc mezi jejími spolužáky nenosí. Jěště před pár měsíci se mu údajně tohle na ní líbilo, že je jiná než ostatní holky ve třídě. Lhář a podrazák!

Katka vztekle přetrhla šňůrku s přívěskem andílka, kterou před časem dostala od Vojty pro štěstí. To už teda fakt přehnal, že jí říká „svatá Anděla“. Zmetek sobeckej!

Utržený andílek letěl vzduchem a přistál někde u popelnic. Jak se dostal na tu zídku za plotem, to je další záhada. Kdo ví, jak dlouho tam ležel v zimě a na dešti... Takhle nějak to mohlo být, představuji si.

Asi bych měla dát na tu zídku místo andílka něco jiného. Třeba to srdíčko od... Na tom už nesejde. Třeba přinese štěstí někomu jinému. Prostě kus za kus.

Dobrá, trochu moc fantazíruju. Ale takový nalezený anděl se může hodit. Možná. Každopádně, teď bude chvíli bydlet u mě. Nechci od něj nic. Žádné zázraky.

Zázraky se nedějí. Děje se jen to, o co sami usilujeme. Ale určitou roli v tom může sehrát i náhoda. Kdo ví...

Přeji vám pěknou první adventní neděli. Ať máte čas se zastavit a popřemýšlet a tak...

Tak zas někdy příště... :))

Něco málo z vlastní lidové tvorby.