Muž na houpacím koni...

To seš celej ty, naposled jsi mi před dvěma týdny napsal zprávu, že se sejdeme v pátek třicátýho. Ale ještě si musíme potvrdit, jestli to klapne. A co myslíš? Jako vždy jsi na to úplně zapomněl, jako na...

...Ne, tohle bych neměla říkat. Promiň. To je jen takový slovní obrat. To se nesmí brát vážně. Ale někdy se to tak v životě zamotá...

Pravda, sešli jsme se. Ale úplně jinde a jinak, než jsme plánovali... Další schůzku už si nedomluvíme. Bohužel.

On: Ale vždyť jsme si ještě všechno neřekli. Víš, jak jsem tenkrát něco nakousl a pak jsme to nějak nedořešili...

Já: Jo, vzpomínám si. Proč jsi mi to tenkrát nedořekl? No, teď už na tom vlastně nesejde. My jsme spíš vždycky tlachali o různých ptákovinách, o všem a voničem, ale vážným věcem se vyhýbali, že jo?

On: No jo porád. Už sis nastudovala tu kvantovou fyziku, jak jsi tuhle nemohla spát a já ti poslal to povídání na dobrou noc, aby se ti lépe usínalo?

Já: Si piš, že ne. Znáš mě, já a kvantová fyzika. To byla spíše tvoje parketa. Pro změnu, už zase nemůžu spát, ale ty tvoje podcasty o Newtonovi nebo teorii relativity, co jsi mi naposlílal odkazy, si rozklikávat nebudu...

On: Proč ne?

Já: To bych musela znovu otevřít naši uzavřenou konverzaci. A to teď jaksi nemůžu... Nedávám to...

On: No dobrá. A co ta palma, co jsem ti dal? Doufám, že ji zaléváš.

Já: Jasně, opatruji ji jako oko v hlavě. Teda téměř. No, občas jí uschne nějaký ten list, ale fakt se snažím. Pojmenovala jsem ji po tobě...

On: Cože? Karel? Vždyť je ženského rodu! Ty máš ale nápady...

Já: Ale ne, říkám jí Kája. Občas si spolu povídáme. Já vím, trochu ujetý, ale když ty mi nevoláš a nepíšeš...

On: Nějak mi to nevyšlo, chápeš... Teď už to fakt nepůjde.

Já: Já vím. Mrzí mne to. Co jsi to zase prováděl? To se nedělá, odejít si takhle...

On: Stane se. Trochu jsem nad tím ztratil kontrolu a pak už to nešlo vzít zpátky.

Já: Mimochodem. Zpátky jsem si chtěla vzít toho Tracyho tygra, co jsem ti v létě půjčila. No dobrá, bez tygra se budu muset obejít. Bez tebe ale asi ne...

On: To dáš...

Já: Těžko... Budeš mi moc chybět...Ten výlet na Házmburk už nestihneme.

On: No jo no, znáš mě. Občas na mě není úplně spoleh...

Já: To teda. Ale tentokrát za to nemůžeš...

On: Hele, proč sem dáváš tu fotku s houpacím koněm? Jako nějaká metafora?

Já: Neboj, dala jsem ji upravit AI, takže tam nejsi úplně poznat. To jsi mě ostatně naučil ty. Jo a máš pravdu: je to metafora. Víš co... Ten tvůj život se taky pořád houpal nahoru a dolů. Prostě takový splašený (houpací) kůň...

On: Tak já už budu muset jít. Znáš to. Už mám někde něco jinýho.

Já: Ne, neznám, ale je mi to jasný. Kdo ví, kde teď couráš. Tak hlavně nezapomeň přijít na ten výlet, co na tvoji památku pořádá celkem početná banda lidí.

On: OK. Nezapomenu. Už musím jít.

Já: Taky nikdy nezapomenu. A díky za vše. Jenom ti nemůžu odpustit, že už tady nejsi. Tak tam pozdravuj...

On: Koho? Máš tam nějaký lidi?

Já: No jasně že jo, ale ty neznáš. Myslela jsem třeba takový ty společný známý jako Davida Bowieho nebo Lou Reeda a tak.

On: Tak s těma si moc nepošprechtím totiž nezaspíkuju, víš jak jsem na tom s angličtinou...

Já: Ale jdi ty, tak zlý to nebylo. Ostatně, tam se to tak nehrotí. Nějaké jazykové bariéry...

On: Hele, já už fakt musím...

Já: Doufala jsem, že ještě aspoň chvilku pokecáme, ale to si vlastně jen celou dobu povídám s palmou. Asi jsem cvok. Totální... Já vím, teď se na nějakou dobu odmlčíme, ale až přijde můj čas,...tak snad někdy nashledanou...TAM.

(obrázek upravený pomocí AI z mé vlastní fotografie)

––––––––––––––––––––-

Tenhle blog bych chtěla věnovat jednomu svému velmi blízkému kamarádovi, se kterým jsme se dnes naposledy rozloučili. Žil na dvě stě procent, ale velmi krátce (za dva měsíce by mu bylo 52 let).

Původně jsme dnes plánovali opožděně oslavit narozeniny jedné naší společné kamarádky, ale už to nikdy neuskutečníme... Osud dokáže být často krutý a zlomyslný.

Milý L., ať už jsi kdekoliv, věřím, že se na nás díváš a tak nějak budeš stále s námi (i když někde jinde). Znala jsem tě „jen“ tři a půl roku, ale za tu dobu jsme toho prožili tolik jako s nikým jiným za deset let.

Sbohem a děkuji... :))

–––––––––––––––––––––

Diskusi k tomuto blogu jsem tentokrát vypnula. Kdyby mi chtěl někdo poslat vzkaz, tak spojení na mě máte. Opatrujte se...:))