Marnosti nad marnostmi a všecko marnost!

Dneska mám já, moje kolegyně a kolegové svátek. Protože právě dnes si připomínáme přesně čtyři sta dvacáté šesté výročí narození Jana Amose Komenského. To je ten vousatý pán, jehož portrét občas visívá na místě, kde se střídají...

...různí jiní (převážně nevousatí) pánové seriózního (tedy většinou) vzezření. V dnešní době už naštěstí neplatí jednotné školské nařízení, čí vyobrazení má být umístěno na čestném místě nad učitelskou katedrou, takže už není třeba hleděti do tváře oblíbeného či méně oblíbeného státníka. Úplně postačí Učitel národů nebo aspoň funkční hodiny.

Na toto téma se mi vybavuje jedna veselá historka (byť mohla skončit neblaze) z dob mého středoškolského studia, tj. druhá polovina 80. let. Jakýsi neznámý recesista umístil precizně do rámu obrazu tehdejšího prezidenta fotku mandrila rýholícího (čeleď: kočkodanovití, latinsky: Mandrillus sphinx). Bylo to, tuším, v našem maturitním ročníku a onen primát zdobil naší třídu několik týdnů, než náš úžasný třídní přísně pozvedl obočí a suše poznamenal, ať to někdo laskavě sundá, jestli tedy chceme odmaturovat.

Bez obav, hned příští přestávku, některý ze svědomitých spolužáků pro jistotu sundal celý obraz (rozuměj vysklil a rozbil rám), protože v té době zrovna v naší třídě frčelo házení létacím talířem (tenkrát se to ještě nejmenovalo "frisbee"). Celkem průšvih celoškolního charakteru, ale odmaturovali jsme nakonec všichni, i repetent Honza.

Ale to je jen taková malá odbočka do dob před zhruba třiceti lety. Já se chci vrátit mnohem hlouběji do historie, tedy zpátky k Janu Komenskému (bratrským jménem zvaným Amos), který se narodil 28. března 1592 v Nivnici u Uherského Brodu.

Byla to tehdy velmi neradostná doba, zejména pro české vlastence nekatolického vyznání. Po bitvě na Bílé hoře se Jan Amos stal doslova štvancem ve své rodné vlasti. Od roku 1620 byl nucen se skrývat mimo domov a následně emigrovat. Posledních více než třicet let svého života se nesměl vrátit do Čech a navíc, aby toho nebylo málo, přišel na počátku roku 1622 o celou svou rodinu (jeho manželka a dvě malé děti zemřeli při morové epidemii), několikrát bylo při požáru zničeno jeho dílo a jedna z jeho dcer trpěla vážnou duševní chorobou. I přes všechny tyto útrapy a nepřízeň osudu, Komenský nezahálel a neúnavně psal své teologické a didaktické spisy.

Prokousat se některým z jeho děl je úmorná práce, přeci jen hutnost literárního jazyka 17. století nelze srovnávat s lehkou čtivostí současné oddechové beletrie. Před pár týdny jsem byla okolnostmi donucena (neb jsem si to vybrala jako téma seminární práce) přelouskat Labyrint světa a ráj srdce. Není to zrovna četba před spaním, ale určitý přínos to pro mne snad mělo. Uvědomila jsem si, že Komenský vlastně napsal nadčasové dílo, které bylo poplatné nejen jeho době, ale mnohé je aktuální i dnes a to nemáme dobu temna. Posuďte sami:

Kapitola XIX: Poutník stav vrchností spatřuje

"Přišli jsme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic, na nichž sedícím pane rychtáři, pane purgmistře, pane úředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostiví králi, kníže, pane etc. říkali...

... V tom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí...

... hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všechny oudy měl, každému téměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati, jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati, jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati, jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby co spravedlnost káže, konati směli...

... Zastavil jsem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež jsem jména soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomil, Darober, Nezkuz, Malověd...  ; všech pak president a nejvyšší sudí aneb primas byl pan Takchcimít...

... U těch jsem viděl lidi vůkol obskakující, zrcadla před oči stavějící, fochrováním větříček dělající, peří a smetí sbírající, sukni a třevíce líbající... Ale to se mi opět nic nelíbilo; zvláště že jsem viděl, jak se každému téměř takovému stolice jaksi zviklala a s ním, než se nadál, se zvrátila, když oněch vnějších podpůrců nebylo..."

Toto vše (cca třista stran) sepsal Jan Amos pochopitelně v exilu, ale už první rukopisná verze kolovala mezi jeho spolubratry zde v Čechách. Kdyby to dnes někdo hodil na papír či online a dal tomu trochu modernější a srozumitelnější fazónu - to by byl bestseller!

Až příště někde uvidíte podobiznu vážného pána s vousy, vězte, že to byl velmi učený člověk, měl i svůj specifický smysl pro humor a sakrasmus, zkrátka nebral si vůbec žádné servítky, když popisoval tehdejší společenské poměry. V mnohém nepochybně přeběhl svou dobu a mnohé, nejen pedagogy, inspiruje dodnes. Inu Učitel národů.

Asi bych jěště měla vysvětlit ten nadpis "Marnost nad marnostmi...". Původně je to biblický citát krále Šalamouna, který Komenský několikrát ve svém slavném alegorickém spisu Labyrint opakuje. Je vlastně jakýmsi mottem poutníkovy neradostné cesty chaotickým bludištěm světa, ve kterém nachází mnoho nepravostí a zklamání. Dost možná máme podobná slova občas taky na jazyku, i když svět se od 17. století přeci jen dost změnil.

A teď mne omluvte, jdu slavit svůj svátek. Jak jinak než aktivním odpočinkem, ale opravování písemek to dnes rozhodně nebude.

Tak zas někdy příště. :))