Jak je důležité mít nadhled...

Být učitelem je někdy boj, respektive víceboj. Ideální učitel by měl zvládat krasobruslení, džudo, tah na branku, střelbu na koš, sanskrt, národopis, zeměpis, dějepis, krasopis.. A pokud něco z toho neumí, musí umět předstírat,..

...že to dá levou zadní nebo se to v dohledné době doučí.

No dobrá, kecám, ale ne úplně ve všem. Pedagog, který nechce skončit u docenta Chocholouška, se postupem času naučí řešit a zvládat s (mnohdy křečovitým) úsměvem na rtu různé předvídatelné i zcela nečekané situace, kterým den co den čelí ve výchovném a vzdělávacím procesu. Některé třídy totiž velmi rády testují, co kantor vydrží. Pokud vydrží hodně, je to člověk na svém místě. Následující "veselé historky" se všechny odehrály v jednom prvním ročníku při výuce českého jazyka. 

"Křest ohněm", kdy se pár jedinců snažilo zjistit, jak je na tom úča s "ožehavou tématikou", jsem zažila při práci se Slovníkem spisovné češtiny.

"Pančelko, je slovo penis spisovný?" ptá se zvídavá studentka a se zájmem listuje tlustým slovníkem.

"Ano samozřejmě, penis je spisovné slovo latinského původu", pravím já učeně a nehnu ani brvou.

"A proč teda není slovo penis v tomhle slovníku a vagína jo?" , nespokojí se děvče s tímto vysvětlením.

V duchu zkouším udělat ladnou piruetu a dvojitý axel, to mi pomáhá se zkoncentrovat na vyčerpávající odpověď: "To je tedy šlendrián, měli bychom napsat stížnost do Ústavu pro jazyk český, že jejich slovník pro školu a veřejnost je genderově nevyvážený. Samčí pohlavní orgán je zde zastoupen pouze jedním slovem pyj, kdežto ten samičí dvěma...", předstírám náležité rozhořčení.

Co na to říct? Tentokrát jsem z toho vyšla bez úhony, ale neradovala jsem se příliš dlouho... To v hodinách literatury se zapotím mnohem víc, než když vysvětluji, kdy se píše y/i nebo mě/mně a tu a tam zabrousím mezi nějaké ty penisy, vagíny a jiné "prekérní", leč k životu nezbytné, výrazy.

To takhle zrovna probíráme starověkou literaturu, hliněné destičky, klínové písmo a tak podobně. Konečně se mi hned vedle poněkud neumětelsky nakreslené hlavy Buddhy (při snaze zdůraznit jeho velké naslouchající uši mi z toho vychází jakýsi slon bez chobotu) asi tak na třetí pokus podaří napsat správně na tabuli Mahábhárata a Rámájana (hrdinské eposy ze starověké Indie), když se v zadní lavici vehementně hlásí pro změnu jiná studentka (ne ta s tou vagínou), aby vznesla dotaz:

"A myslíte, že Karel IV. četl Kámasútru?"  No to mne tedy poněkud zaskočila, většinou se zhruba v půlce hodiny ptá, jestli může jít na WC. A teď zatímco se pachtím s  názvy těch zpropadených eposů, ona si mýrnix týrnix čte v učebnici literatury o několik odstavců napřed.

Zadržím dech, zaujmu pozici šizei (střeh v džudu) a získávám čas, než vymyslím nějakou adekvátní repliku: "Moudrý panovník jako Karel IV. si určitě poradil i bez Kámasútry, koneckonců měl čtyři manželky a jedenáct dětí. A navíc neuměl sanskrt, k čemu by mu asi tak byl, že jo?"

"A Vy umíte sanskrt?" nedá se odbýt studenka. Aha, takže další nahrávka. Jen počkej, jak jsme se to kdysi při tělocviku učili? Plác, plác, hop, hop, zamířit na koš a...

"No jasně", odpovím sebejistě, "třeba v lingvistice se používají různé termíny ze sanskrtu, například dvandva a bahuvrihi", vytasím se s asi tak pětadvacet let starými poznatky z vysoké (bůhví proč si pamatuju takovýhle blbosti) "Ale víte co? Vygůglete si to. Já teď zrovna nestíhám se zabývat jazykovědou, když ještě musíme probrat starověkou Čínu".

Letmé povědomí o Otci vlasti a povrchní znalost orientálního jazyka mi tedy pro tentokrát prošly, ale to byla jen malá bezvýznamná výhra. Dost často se ocitám na tenkém ledě a balancuji jako provazochodec nad hlubokou propastí při takzvaných rozborech literárních děl. Dostávám se do úzkých, když v textu narazíme na nějaké zapeklité metafory typu "...vlasy tvé jsou jako stáda koz" (Šalamounova Píseň písní), "povadlá violková naďra" (báseň od Sapfó), případně "...prděl proti slunci,... honil davida..." (Rabelais, Gargantua a Pantagruel). Tady se většinou na chvíli zaseknem, protože nějaký jedinec prohlásí, že mu to nesmírně vrtá hlavou.

"A s čím jako konkrétně máte problém?" zeptám se jednou ostražitě hlásícího se chlapce, když zrovna bez většího zájmu třídy diskutujeme o barokní básni Co Bůh? Člověk? A tuším, že problém budu mít za chvíli já. Minule jsme tak úplně uspokojivě nedořešili, proč má ta ženská, do který se Sapfó zamilovala, fialové poprsí...

"No tady jak je v tom druhým verši..., to mi nějak není jasný....", souká ze sebe mladík a vychutnává si každý slovo.

"Aha", začínám opatrně našlapovat, už jsem si naivně myslela, že kritický druhý verš nějak obloukem obejdeme... "a trápí vás to slovo čiji a nebo mdlé přirození?"

Zde bych asi ponechala prostor pro představivost čtenářů, jak asi ona literární debata na téma "fyzická indispozice lyrického subjektu" dopadla...

--------------------------------------------------------

Samozřejmě bych mohla žáky lačnící po vědění, kteří se nikdy neopomenou zeptat "A co znamená tohleto?", odbýt slovy: "Neotravujte, to je přece běžná básnická obraznost, to je snad jasný ne?" Ale s tím bych rozhodně nepochodila. Jako úča nemusím být vševědoucí a neomylná, ale umět odpovědět na cokoliv, je tak nějak základem mé profese. A když nevím, tak prostě improvizuji. Spolehlivým úskokem je třeba odpinknout zvídavý dotaz mladíka či slečny přes síť dobře mířenou protiotázkou: "A co myslíte vy, co tím asi tak autor chtěl říct?  Kde pásli naši předkové kozy? Ve kterém ročním období rostou violky? Proč má někdo povadlá ňadra? Jak se cítí někdo, kdo má mdlé přirození? Jak by bylo vám, kdybyste měli takový problém? a podobně.

Chtějí mě dostat na lopatky, ale já se hned tak nenechám. Nemám sice černý pás v bojových uměních, nezachrání mne ani krasobruslení, slalom mezi překážkami, natož chatrná znalost sanskrtu. Za ta léta, co stojím za katedrou, jsem se naučila něčemu podstatnějšímu, co z pedagogických skript nevyčtete a na přednáškách taktně zamlčují - totiž nadhledu. Být nad věcí, umět si dělat legraci sám ze sebe, chápat, že ta mláďata prostě zkoušejí překračovat různé meze, aby mohla zdárně dospět... - bez toho byste ve školství nepřežili ani týden.

A tak jako si kantor musí udržet svůj nadhled, schopnost předvídat, analyzovat situaci, volit vhodnou strategii, vidět věci kolem sebe, i když je zrovna otočený zády..., tak i studenti musí pilně trénovat jak kantora přechytračit, vytočit, rozběsnit... dohnat k slzám (dojetí)... a dokonce občas mu i jen tak mimoděk udělat radost.

Na závěr bych přidala jednu úsměvnou příhodu jiné dlouholeté a zkušené učitelky: Cosi psala na tabuli, takže nesledovala detailně dění ve třídě, nicméně jí neunikla posměšná poznámka "teda ta má zadek". S klidem se otočila a s úsměvem povídá: "Nováku a toho sis všimnul až teď? No to tedy nemáš moc dobrý pozorovací talent..." Žák Novák zrudnul, ale tentokrát v tom byl nevinně. Ukázal na obrázek barokní Venuše od Paula Rubense v učebnici. "Já původně myslel tuhle ženskou, že je taková pěkně vyvinutá, ale to Vy, jak se tak koukám, taky..." :))