- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
To se mi hezky četlo.
A po letech jsem si díky tomuto Vašemu blogu vzpomněl jak jsem se, co by děcko, strašně bál chodit do sklepa.
(Vždyť bylo úplně jasné, že tam čeká děsivá vraždící příšera. Nikdy jsem nechápal, že o tom maminka nechce vědět. )
Tak díky.
Tak to jsme na tom byli podobně - sklepy byly u nás doma obzvláště temné.
Díky za přečtení a za komentář.
Tmu (a ticho zároveň) uplně nesnášim. Když jsem sám doma, spim se zapnutým rádiem:)
Ahoj Romane, vítej zpátky z cest. S tím rádiem bych asi neusnula. Jinak jsem ráda podle diskusních příspěvků, že v tom strachu z tmy nejsem sama.
Díky za nakouknutí.
Mám tmu ráda. Napustím si vanu bublinkami, schoulím se do ní za tmy a relaxuji. jeden známý, psycholog, mi řekl, že si evokuji pocit dítěte v děloze. Možná, funguje to.
Možná že jo, ve vaně s bublinkama bych to klidně riskla - no možná z bezpečnostních důvodů bych někde nechala rozsvícenou svíčku.
Díky za komentář.
teda být někde zamknutá s pavoukama tak je po mně
Nápodobně. Díky za nakouknutí, Libuše.
Tmy někdy ano, někdy ji mám ráda. Ale pavouků VŽDY
I já mám zážitky s pavouky z dětství, fajné připomenutí
Díky za milý (fajné) komentář.
tmy se moc nebojím, mám ji dokonce ráda...ale v životě nezapomenu,jak nahoru do ložnice u tety utekl náš Bojárek a já nevěděla co mi to rachtá pod postýlkou... řvala jsem jak tur a hysterický záchvat... takže nejsem odvaha... to zas ne hezký blog
Děkuji za nakouknutí. Já se tmy bojím, jen když musím jít sama černočernou ulicí apod. Pár takových menších skoroinfarktů jsem už taky zažila, např. při nočních bojovkách - jako dítě i jako vedoucí (když na mě někde někdo vybafnul).
Měj se fajn.
Já se nebojím!!! Ale proč se mně ježí vlasy, když jdu ve tmě???
Jo, to nevím. Děkují za přečtení, Věro.
Pavlo, hezké. Bojím se i teď a dokážu mít ve tmě hrozné představy, jako když jsem byla malá
Takže mě jistě chápeš. Nemyslím, že jsem úplný zbabělec, ale... přesně - ty představy.
Díky za komentář, Jitko.
Moc hezké vzpomínky....
Ty plácky našeho dětsví se nám z paměti nevytratí...., našemu jsme říkali palouček, byl olemován třípatrovými činžáky. Břízy dobře rozestavěné vedle sebe byly fotbalovou brankou, ta druhá byla z kupičky svetrů...., vedle na trávě ženské bělily prádlo,a chodili ho pravidelně kropit, k vodě měly blizoučko, na kraji paloučku na chodníku pumpička, kam se chodilo pro pitnou vodu, v zimě, když mrzlo, byla vedle ní perfektní dlouhá klouzačka na obě strany. Uprostřed paloučku neznámý strom se zelenými doutníky, na podzim uschly a to jsme je chodili pokuřoval na střechu domů s asfaltovou střechou, která se už jako v létě neroztékala a nelila na boty. A po kouření samozřejmě dobrá ústní hygiena a vzorně domů k maminkám....
Kde jsou ty naše paloučky, plácky, březové hájky...? Kam se jen poděly? Díky za nakouknutí.
Za mlada jsme s bráchou dělali do krtičanců na louce rukama "stopy" ohromného zvířete, nazvali jsme ho baniup a strašili jsme tím ostatní děti. Jenže nakonec jsme té báchorce sami uvěřili, a baniupa jsme se báli taky... Hezké pojednání o dětském strachu, Pavlo
Inu, dětská fantazie někdy nezná meze. Díky za milý komentář, Ivo.