Voda nezapomíná

Letošní léto je jiné. Chodím do lesa jako vždy, ale v lese už není pohoda a bezstarostný život. Namísto toho tam cítím žízeň stromů a všeho živého. V rozpáleném vzduchu se třepetá jediná naléhavá otázka: „Kdy už konečně zaprší?“

Vysušený les mi připomíná to, co tak často přehlížíme. Každá kapka vody na této planetě je živou buňkou paměti naší Země. Voda není jen čirá tekutina. Je to globální informační síť, která protéká tělem Země naprosto stejně, jako koluje krev v našich vlastních žilách. Jak v malém tak i ve velkém - mezi oceánem a lidskou buňkou neexistuje hranice – je to jeden neustále pulzující, propojený organismus. Voda, která nám dnes dává život a tvoří sedmdesát procent našeho těla, ještě včera možná plula v mraku nad pralesem nebo napájela divoké zvíře. Voda si pamatuje všechno. Pamatuje si zrod života, pamatuje si lásku, ale s děsivou přesností si pamatuje i naši krutost.

Jak se k této posvátné síti chováme? S naprostou, neomluvitelnou neúctou.

Udělali jsme z ní levný tekutý odpadkový koš. Do krevního oběhu naší vlastní planety vědomě a denně pumpujeme průmyslové jedy, plasty a agrochemii. Jako bychom dobrovolně vstřikovali jed do vlastních žil a bláhově věřili, že se nás to netýká. Jenže voda neodpouští a nezapomíná. Čističky odpadních vod sice dokážou mechanicky odfiltrovat nejhorší kal, ale nedokážou vymazat informační stopu. Voda v sobě dál nese vibraci destrukce, strachu a chemického znásilnění. A tuhle unavenou, traumatizovanou tekutinu plnou informací o lidské lhostejnosti pak s klidem pijeme. Znovu a znovu znečišťujeme pramen, ze kterého sami žijeme.

Vrcholem naší kolektivní slepoty je každodenní rituál u nás doma. Splachujeme své toalety litry křišťálově čisté, pracně upravené pitné vody. Element, který je v mnoha koutech světa vzácnější než zlato a bez kterého do tří dnů zemřeme, používáme jako obyčejný dopravní pás na exkrementy. Chytili jsme drahocennou krev Země, spoutali ji do nepřirozených betonových a plastových trubek, oprostili ji od veškerého života a pak ji znehodnotili tím nejponižujícím způsobem.

Žijeme v době, kdy nám příroda čím dál jasněji ukazuje, že voda už dávno není samozřejmostí. Je čas přestat se dívat jinam a položit si otázku: Co mohu pro vodu a pro život udělat já sám, hned teď?

Někdy stačí jen vrátit se k zdravému selskému rozumu. Já osobně jsem vymetla pavučiny ze staré kadibudky a splachovací záchod teď leží ladem. Možná to někomu připadá jako extrém, ale výhled je tam mnohem lepší a pro mě je to jen banální drobnost, kterou ještě moje babička brala jako samozřejmost. Moderní civilizace to sice možná vnímá jako divočinu, ale pro mě je to návrat k přirozenému řádu.

Chápu, že ne každý má možnost zrušit záchod a utéct na zahradu, ale změnit své návyky v bytě může naprosto každý. Vodu z mytí nádobí nebo z vany přece nemusíme nechat bezmyšlenkovitě odtéct do kanálu. Stačí ji zachytávat do kbelíku a použít právě na spláchnutí toalety. Já i tuhle „použitou“ vodu sbírám a zalévám s ní zahradu. Místo každého zbytečného zmáčknutí plastového tlačítka na záchodě raději zaliju strom a pošlu vodu tam, kde je jí opravdu potřeba. A když jdu na procházku do lesa, beru s sebou bandasku navíc. Na několika místech doplňuji pítka, protože zvířata v lese teď marně hledají každou kapku a nemají luxus otočit si kohoutkem.

Každý malý čin se počítá. Každá kapka, kterou ušetříme, očistíme nebo vrátíme přírodě s vděčností, přepisuje informační kód této planety k lepšímu. Voda nezapomíná. Pamatujme na to, až příště otočíme kohoutkem. Letošní léto je jiné. Chodím do lesa jako vždy, ale v lese už není pohoda a bezstarostný, všudepřítomný život. Namísto toho tam cítím žízeň stromů a všeho živého. V rozpáleném vzduchu se třepetá jediná naléhavá otázka: „Kdy už konečně zaprší?“

Vysušený les mi připomíná to, co tak často přehlížíme. Každá kapka vody na této planetě je živou buňkou paměti naší Země. Voda není jen čirá tekutina. Je to globální informační síť, která protéká tělem Země naprosto stejně, jako koluje krev v našich vlastních žilách. Jak v malém tak i ve velkém - mezi oceánem a lidskou buňkou neexistuje hranice – je to jeden neustále pulzující, propojený organismus. Voda, která nám dnes dává život a tvoří sedmdesát procent našeho těla, ještě včera možná plula v mraku nad pralesem nebo napájela divoké zvíře. Voda si pamatuje všechno. Pamatuje si zrod života, pamatuje si lásku, ale s děsivou přesností si pamatuje i naši krutost.

Jak se k této posvátné síti chováme? S naprostou, neomluvitelnou neúctou.

Udělali jsme z ní levný tekutý odpadkový koš. Do krevního oběhu naší vlastní planety vědomě a denně pumpujeme průmyslové jedy, plasty a agrochemii. Jako bychom dobrovolně vstřikovali jed do vlastních žil a bláhově věřili, že se nás to netýká. Jenže voda neodpouští a nezapomíná. Čističky odpadních vod sice dokážou mechanicky odfiltrovat nejhorší kal, ale nedokážou vymazat informační stopu. Voda v sobě dál nese vibraci destrukce, strachu a chemického znásilnění. A tuhle unavenou, traumatizovanou tekutinu plnou informací o lidské lhostejnosti pak s klidem pijeme. Znovu a znovu znečišťujeme pramen, ze kterého sami žijeme.

Vrcholem naší kolektivní slepoty je každodenní rituál u nás doma. Splachujeme své toalety litry křišťálově čisté, pracně upravené pitné vody. Element, který je v mnoha koutech světa vzácnější než zlato a bez kterého do tří dnů zemřeme, používáme jako obyčejný dopravní pás na exkrementy. Chytili jsme drahocennou krev Země, spoutali ji do nepřirozených betonových a plastových trubek, oprostili ji od veškerého života a pak ji znehodnotili tím nejponižujícím způsobem.

Žijeme v době, kdy nám příroda čím dál jasněji ukazuje, že voda už dávno není samozřejmostí. Je čas přestat se dívat jinam a položit si otázku: Co mohu pro vodu a pro život udělat já sám, hned teď?

Někdy stačí jen vrátit se k zdravému selskému rozumu. Já osobně jsem vymetla pavučiny ze staré kadibudky a splachovací záchod teď leží ladem. Možná to někomu připadá jako extrém, ale výhled je tam mnohem lepší a pro mě je to jen banální drobnost, kterou ještě moje babička brala jako samozřejmost. Moderní civilizace to sice možná vnímá jako divočinu, ale pro mě je to návrat k přirozenému řádu.

Chápu, že ne každý má možnost zrušit záchod a utéct na zahradu, ale změnit své návyky v bytě může naprosto každý. Vodu z mytí nádobí nebo z vany přece nemusíme nechat bezmyšlenkovitě odtéct do kanálu. Stačí ji zachytávat do kbelíku a použít právě na spláchnutí toalety. Já i tuhle „použitou“ vodu sbírám a zalévám s ní zahradu. Místo každého zbytečného zmáčknutí plastového tlačítka na záchodě raději zaliju strom a pošlu vodu tam, kde je jí opravdu potřeba. A když jdu na procházku do lesa, beru s sebou bandasku navíc. Na několika místech doplňuji pítka, protože zvířata v lese teď marně hledají každou kapku a nemají luxus otočit si kohoutkem.

Každý malý čin se počítá. Každá kapka, kterou ušetříme, očistíme nebo vrátíme přírodě s vděčností, přepisuje informační kód této planety k lepšímu. Voda nezapomíná. Pamatujme na to, až příště otočíme kohoutkem.