(V)očima diváka, aneb pocitové prolnutí.

aneb „Když dorazí sebereflexe“, vyvolaná například dialogem konkrétních filmových postav, ztvárňujících skutečné životní příběhy. Tedy to, co si nakonec musí každý prožít sám.

Když postupně skládám jednotlivá slova toho mého dnešního povídání, přemýšlím, co je vlastně oním impulsem, který člověka donutí sednout si ke klávesnici a sepsat všechny ty pocity, názory a prožitky.  Zdánlivě je na to jednoduchá odpověď, která se však při hlubším zamyšlení stává složitou. Alespoň pro mě osobně ano.

Lze vůbec věrohodně zachytit všechny vlastní prožité životní situace a okamžiky?

Sobectví je záludné. Přichází nepozorovaně a ani nevíme jak.

Žijeme v překotné době a všechny ty moderní technologie, síťová a jiná připojení, nás stále ženou vpřed.
Stali jsme se poskoky a otroky dnešní uspěchané doby. Jako by nad našimi kroky visel pomyslný transparent, s vypálenými slovy: čas, jsou peníze.

Tu a tam se sice na chvíli zastavíme a zděšeně pohlédneme do kalendáře ukusujícího z našeho pomyslného knotu života.

Vzpomínka na nedávný advent a štědrovečerní večeři, se stala již překonanou minulostí. Minulostí, kterou jen připomínají tu a tam odložené vánoční stromky, se zbytky zoufale se třpytících třásní.

Po chvíli se otřepeme, ale opět sedíme v tom rychlovlaku jménem civilizace.  A opět přestáváme vnímat tu míhající se krajinu, měnící se za okny oné vlakové soupravy, v nic neříkající šmouhu.

Všechny ty schůzky, úkoly a rozhodnutí nadřízených, honba za zakázkami. A reptat se nevyplácí, protože je strach neztratit zaměstnání. A naše holé bytí okopává syndrom vyhoření. A to vše se násobí, všemi těmi úspěchy, ale i rodinnými starostmi. A v tom všem, někdy možná i přehlédneme ty „maličkosti“, tvořící naše vzájemné soužití s našimi blízkými. Maličkosti, které se snažíme později dohánět a napravovat při společných dovolených, ač nemáme jistotu, že se jí vůbec dožijeme.

Každý z nás má své každodenní rituály trvající měsíce a roky. Když postupně stárneme, čím dál víc s nimi bojujeme. A člověk díky své přirozené pohodlnosti, možná i lenosti, z nich nerad ustupuje.

Vím, někdo méně, jiný více.

Ale záleží na tom, jak si to vše, chceme přiznat.

Když dorazí sebereflexe

Před několika dny, když jsem se procházel po městě, v mé paměti jsem si vzpomněl na jeden český film z roku 1985, natočený podle předlohy prof. MUDr. Valji Stýblové (obor neurologie), Skalpel, prosím. V hlavní roli filmového zpracování zpovědi neurochirurga, který bilancuje svůj profesionální, ale i soukromý život ztvárnil Miroslav Macháček. Do dalších rolí, režisér Jiří Svoboda obsadil mnoho dalších filmových osobností, jako například Janu Brejchovou, Radoslava Brzobohatého, Radovana Lukavského, Věru Galatíkovou a mnoho dalších.

Příběh o životě, smrti, naději a beznaději, vlastních nálezů a ztrát, doplněný těžkým rozhodováním o tom, zda lze, či nelze operovat malého chlapce „Uzlíka“.

Já jsem si myslel, že jsi v tomhle normální, jako desítky jiných lékařek. Chtěla jsi mít přeci dítě……Ale to jsme snad chtěli oba…..Jistě, ale … jeden z nás musel něco obětovat……

Bylo to jako za starých časů, kdy jsme vedli nekonečné polemiky a v jednom okamžiku jsme už nemohli dál. Jenže ty dávné rozhovory se nikdy netýkaly toho, kdo z nás dvou má větší právo na vlastní práci a kdo by se měl obětovat. Vsadila všechno na mou kartu a dala tam i svůj vlastní díl. Rozhodla to sama, beze mě. A mě to vlastně došlo až dnes.

Už si ani nepamatuji, kdy tento film naposledy reprízovala televize. A já ačkoliv jsem ho neviděl léta, při tom mém škobrtání ulicemi a uličkami, vynořil se mi z paměti dialog onoho lékaře a jeho ženy:

Sobectví je záludné. Přichází nepozorovaně a ani nevíme jak.
Přivřu oči a vidím ji skládat do čtverců plenky… přeruší práci a jde mi ohřát večeři. Vykládám o svých problémech a ona trpělivě poslouchá. Prožívá se mnou nezdary a úspěchy a já to přijímám jako samozřejmost.

A já kráčel těmi ulicemi a přemýšlel jsem právě o těch výše citovaných slovech.
A nemohu se ubránit jisté výčitce,
že to záludné sobectví,
nepozorovaně navštívilo i mě. 

Citace doslovně přepsána z filmu: Skalpel, prosím.